S HOLÍ V TORNĚ

J a n     F i s c h e r

Česká statistika není metodicky ani jako úřad špatná, pouze je trochu zastaralá. Dotáhnout ji na západoevropskou úroveň bude úkol pro jejího nového předsedu. Kdo to bude?

O statistice se někdy s nadsázkou říká, že je přesným součtem nepřesných čísel. Něco na tom je. V praxi jde o to, aby nepřesností bylo co nejméně. Moderní evropský demokratický stát od statistiky rovněž chce, aby byla důvěryhodná, rychlá, politicky nestranná a aby odpovídala uznávaným mezinárodním standardům.

Politickou nestrannost české statistiky garantuje od roku 1993 předseda Českého statistického úřadu (ČSÚ) Edvard Outrata, který prošel jako český emigrant vrcholovými funkcemi kanadského statistického úřadu. Je mu 63 let a je skutečně nezávislý, protože plat, který dostává, činí pouze zlomek jeho celkových příjmů z kanadské penze a osobního a rodinného majetku. S Outratovým jménem je spojeno například zavedení nekompromisního pevného kalendáře publikování citlivých dat včetně inflace, bez ohledu na to, zda se právě konají parlamentní volby či zda se rozpadá nějaká vládní koalice. Zároveň se ale o něm ví, že je tak trochu chaotik a že se ne právě excelentně orientuje v českých poměrech.

Českou statistiku tak v posledních šesti letech fakticky řídili hlavně dva ze tří Outratových místopředsedů, Ivan Šujan a Jan Fischer. Šujan byl nedávno odvolán, formálně na vlastní žádost, ve skutečnosti však zřejmě proto, že si často pletl oznamování citlivých ekonomických dat s hospodářsko-politickým komentářem. Dalšího místopředsedu Pavla Proska téměř nikdo nezná a podle některých informací on sám po tom ani netouží a spíše spřádá plány na důchod. V akci je tak dnes především Jan Fischer, který má navíc na starosti veledůležité odborné i oficiální styky se statistickým úřadem Evropské unie Eurostatem. Předseda Outrata je opatrný, a tak žádný z jeho mís-topředsedů není formálně první.

Janu Fischerovi je 48 let. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze se zaměřením na statistiku, ekonometrii a podobné matematicky laděné obory. Matematická krev kolovala už v žilách jeho rodičů, mají ji i Fischerovy děti, přinejmenším dvacetiletý syn Jakub z prvního manželství, který studuje VŠE a mimo jiné učí malé děti programovat. Výhodou Jana Fischera je, že kromě dobrého vzdělání včetně jazyků má za sebou i kariéru, která na statistickém úřadě začala takzvaně od píky, respektive od referentského postu. Na českém staťáku zná opravdu každou chodbičku a osobně i hodně lidí.

Do nejvyššího vedení statistického úřadu se dostal ještě za federálu v roce 1990 a ve funkci místopředsedy Českého statistického úřadu je od roku 1993. Jeho pracovní den začíná vyřizováním elektronické pošty. Bedlivě sleduje i politický cvrkot, mimo jiné i proto, že zastupuje statistiky ve volebních komisích. Většina lidí si ho proto pamatuje spíše z televize, jak oznamuje průběžné a konečné výsledky parlamentních a komunálních voleb. Od této funkce je už jenom krůček k osobním známostem s politiky, ať z pravé, nebo levé strany politického spektra.

Jedním z problémů ČSÚ jsou jeho národohospodářské prognózy. Nejde ani tak o to, že by se statistici strefovali do skutečného vývoje o moc hůře či lépe než ostatní prognostici. Citlivé je, že předsedu ČSÚ jmenuje na návrh vlády prezident republiky a že předseda chodí do vlády jako přísedící s hlasem poradním, obdobně jako guvernér České národní banky. Leckomu se pak může zdát, že by statistický úřad žádné oficiální prognózy ekonomiky produkovat neměl. Staťák ale má objektivně hodně informací, navíc v časovém předstihu před jinými pracovišti, a také lidi, kteří s nimi umějí pracovat. Občasné zprávy v médiích, že z ČSÚ nějaké údaje prosakují na veřejnost dříve, než by měly, se podle našich informací nezakládají na pravdě.

Problém s prognózami však reálně existuje a je politicky citlivý. Východiskem z této situace může být, jak si to myslí například i Jan Fischer, že by se makroekonomická laboratoř statistiků převedla do nějaké nové dceřiné organizace ČSÚ, to je do postavení, jaké má dnes například Institut pro výzkum veřejného mínění, který rovněž patří statistikům, ale o jehož věrohodnosti nikdo nepochybuje.

Jenom kvůli tomuto názoru ale Jana Fischera do případně uvolněné funkce předsedy ČSÚ asi nikdo nenavrhne a nejmenuje. Mnohem důležitější otázkou je, jak rychle se český staťák dotáhne na úroveň Erurostatu, například při publikování sezonně očištěných údajů, anebo jak se celý úřad efektivně zreorganizuje po zatím nedokončeném rozpadu bývalé regionální struktury statistiky podle krajů a okresů. V obou těchto otázkách se Fischer dobře vyzná. Na záda mu přitom očividně nedýchá nikdo z pražského ústředí, a to i proto, že nynější předseda Edvard Outrata nedokázal od vlády získat peníze na zaplacení mladých odborníků. Fischerův dvacetiletý syn Jakub, který jednou zřejmě bude mít dva akademické tituly, který umí napsat gramotný článek i v angličtině a pro něhož jsou různé databáze již dnes rutinní záležitostí, asi za dvanáct tisíc korun měsíčně na ČSÚ nenastoupí.

Výměna předsedy ČSÚ rozhodně nepatří k nejaktuálnějším úkolům vlády. Je ale potřebná. Možná že se nakonec objeví úplně nový mladý muž z některého z bývalých krajských pracovišť, který také zná statistiku, umí řídit úřad a zná jazyky a který bude mít i potřebné politické konexe. V tuto chvíli se nicméně zdá, že nejvhodnějším nástupcem Outraty by byl Fischer.