Relativní volební neúspěch komunistů je jedním z mála pozitivních výsledků parlamentních voleb. Skutečnost, že vzniklý pat je interpretován jako sto hlasů pro levici a sto hlasů pro pravici, ale soudruhům ztrátu těch několika poslaneckých křesel aspoň částečně kompenzuje.
Že KSČM není jen nějakou „další“ stranou na levici, se snaží ukázat kniha Kdo ve Stínu Čeká na Moc, kterou v půlce května vydalo nakladatelství Paseka. Novináři Adam Drda a Petr Dudek v ní analyzují polistopadový vývoj strany, pokusy o její reformu, její programové materiály i to, jak je minulý režim reflektován v populární kultuře a co se o něm učí ve školách.
Z vystoupení komunistických politiků v médiích člověk snadno nabude dojmu, že to s jejich extremismem není tak hrozné. Ano, jejich názory a návrhy vlastně nejsou v kontextu české levicové politiky až tak výjimečné. Mediální tvář KSČM je ale do značné míry maskou. Mezi svými hovoří soudruzi o poznání ostřeji. Třídní boj zdaleka není zapomenut.
Nejcennější částí knihy jsou pasáže zabývající se chováním politických stran, potažmo celé společnosti vůči komunistům. Samostatná kapitola je například věnována rekapitulaci cesty KSČM z izolace či naopak iniciativám volajícím po jejím zákazu. Drda s Dudkem mimo jiné připomínají, že „rehabilitace“ komunistů nezačala až s nástupem Jiřího Paroubka či s prezidentskou volbou Václava Klause, ale že k politické izolaci KSČM ve skutečnosti nikdy nedošlo – „navzdory různým tradovaným mýtům neexistuje relevantní, ať už pravicová nebo levicová strana, jejíž představitelé by s nimi nekoketovali, nespolupracovali a neposilovali jejich pozice“.
Kladem i slabinou knihy je, že je psána svižným publicistickým stylem. Předkládá jasně formulované názory, místy však nejde příliš do hloubky. Patrné je to zejména v kapitole Banalizace totality, věnované roli masové kultury na utváření zkresleného historického povědomí o komunistické diktatuře. S tezí, že hojné omílání normalizačních seriálů i tehdejší populární hudby hraje KSČM do karet, lze souhlasit, ale hlubší rozbor vlastně chybí.
