Zřejmě by se u moci neudržel dvaačtyřicet let, kdyby Libye netěžila tolik ropy a místo toho pěstovala brokolici. Bizarními nápady a akcemi tak Muammar Kaddáfí v minulosti mohl šokovat svět. Snil o vzniku Spojených států afrických, svého času podporoval Africký národní kongres, takže když se Nelson Mandela dostal z vězení, jel rovnou do Libye Kaddáfímu poděkovat. Stejně Kaddáfí obdivoval Charlese Taylora, který stojí v Haagu před mezinárodním soudem a zpovídá se z masakrů v Sierra Leone. Především však byl diktátorem, který neváhal popravovat odpůrce, sponzoroval terorismus a strašil vývojem zbraní hromadného ničení.
Někdejší prezident USA Ronald Reagan nazval Kaddáfího „šíleným psem Blízkého východu“, který v roce 1986 nařídil bombardování Tripolisu a Benghází. Libye stála za teroristickým útokem na americké civilní letadlo spadlé na skotské Lockerbie v roce 1988. Teprve v roce 2003 přišel obrat: Kaddáfí se vzdal vojenského jaderného programu a chemických zbraní výměnou za zrušení sankcí vůči své zemi a vyškrtnutí ze seznamu států podporujících terorismus. Poté začal Kaddáfí opět cestovat po světě a fotit se s významnými světovými politiky.
K moci se Kaddáfí dostal vojenským pučem v roce 1969, kdy jako mladý kapitán svrhl se skupinou nižších důstojníků režim krále Idríse. O pár let později napsal Zelenou knihu o „ideálním“ státním systému, v níž smíchal dohromady některé myšlenky socialismu a kapitalismu s aspekty islámu. V díle se objevil i novotvar džamahíríja („republika lidových mas“), který vymyslel pro Libyi. Mělo jít o stát založený na přímé demokracii bez politických stran, jejž by řídil lid prostřednictvím místních výborů.
Nakonec zůstal v Tripolisu jen s nejvěrnějšími, příslušníky svého kmene a tajné elitní vojenské složky, do jejíhož čela postavil jednoho ze svých synů. Ještě předtím se snažil veřejnost uplatit v jednom z posledních televizních vystoupení příslibem zvýšení platů, ale pozdě. (O situaci na Blízkém východě více na straně 62.)
