Je bývalým slovenským reprezentantem ve sjezdovém lyžování a největším akcionářem společnosti Tatry mountain resorts (TMR), která provozuje lyžařská střediska v Tatrách, Špindlerově Mlýně a na Ještědu. Přesto minulou zimu kvůli zranění nestrávil na lyžích ani jeden den. „Letos jsem se to snažil vynahradit a lyžoval jsem asi 50 dní, v podstatě každý druhý den sezony,“ říká Igor Rattaj.
Kolik z toho bylo ve vašich střediscích a kolik času jste věnoval sledování konkurence?
Ve Špindlu jsem byl dvakrát, v Tatrách asi čtyřikrát za sezonu, majorita připadá na zahraniční střediska. Zjišťuji, jak jinde vypadá provoz, jaké lanovky tam jezdí, jak mají upravené tratě, co zanedbali… Hodně jezdím lyžovat jinam pro inspiraci. Tento rok jsem strávil dva týdny v Americe, projel jsem asi osm středisek – Aspen, Vail a další skiareály v Coloradu či Utahu. Byznys tam dělají jinak než my v Evropě, ani ne tak na sjezdovce jako okolo.
Jaké nápady z USA hodláte v Česku a na Slovensku implementovat?
Konkrétní být zatím nemohu, ale máme pár zajímavých nápadů, které zákazníci uvidí v příští zimní sezoně. Náš byznys je specifický v tom, že zásadní nové věci můžeme implementovat jednou za rok, během pár letních měsíců. Jakmile napadne sníh, strukturální věci nelze měnit, v zimě v podstatě jen hasíte problémy, které vzniknou.
Obecně lze konstatovat, že lidé v USA nejezdí na hory primárně kvůli lyžování, ale kvůli jiným věcem – ať je to prvotřídní ubytování v chatě na sjezdovce, wellness, luxusní večeře. V Americe se na sjezdovce vůbec nepije, vlastně vám ani nikdo alkohol nenalije. Bujarou náladu, jak jsme zvyklí z evropských apres ski barů, v USA nenajdete, celý lyžařský byznys je tam založený na luxusu: Draze bydlím, draze piji, draze jím.
Ve Vailu stojí denní skipas 189 dolarů, což z něj dělá nejdražší permanentku na světě. Bývají i při takové ceně fronty na lanovku?
Ano. Přes Vánoce tam jsou takové fronty, že si to nikdo neumí představit. Ale protože jsou Američané schopní marketéři, vymysleli na to neuvěřitelný produkt: můžete si najmout instruktora, který není klasickým lektorem lyžování, ale doprovází vás po středisku a radí kdeco. Je to takový someliér, který vám „namíchá“ mix sjezdovek podle vašeho stylu a lyžařských schopností, doporučí, kde se máte najíst, kde je hezký výhled do okolí. A také s ním můžete předběhnout celou frontu. Za to mu zaplatíte 800 dolarů, přičemž s sebou můžete vzít čtyři kamarády.
V prvních letech vašeho působení ve Špindlu vám byly „VIP předbíhací permanentky“ dost vyčítány, přestože jste je zdědili s pronájmem. Jaký je o ně teď zájem?
Velmi okrajový. Vývojem a vlastní zkušeností jsme dospěli ke službě Fresh Track, která předbíhačky v podstatě eliminovala. Jeden z akcionářů TMR si chtěl užít „manšestr“, tedy lyžovat na čerstvě urolbovaném sněhu. Tak jsme začali pouštět lanovky dříve, před běžnou provozní dobou, až z toho nakonec vznikla regulérní služba lyžování od 7.30 hodin na prázdné sjezdovce doplněného o bohatou snídani ve vrcholové panoramatické restauraci.
Dva tisíce za dvě hodiny ranního lyžování. Jaký je o to zájem?
Není to zásadní částka, tržby se pohybují v milionech za celou sezonu. Ale služba má svou klientelu, včetně našich akcionářů, kteří si sami platí permanentky i tyto doplňkové služby. Fresh Track má i svůj společenský rozměr. Občas máme pověst snobského střediska, ale ve Špindlu už dávno neplatí, že by někdo dostal něco zvýhodněného jen ze známosti.
Igor Rattaj se už třetím rokem uchází o investici v Rakousku. Zjistil jsem, že to není tak o penězích, jako o vazbách a opatrnosti tamních podnikatelů, říká.
Ve Špindlerově Mlýně máte za sebou v pozici provozovatele šestou sezonu. Jak hodnotíte dosavadní působení?
Velice si to pochvaluji a doufám, že i ostatní. Modelu, kdy budou ve středisku kromě TMR zainteresované další subjekty, jsem zpočátku moc nevěřil, ale našli jsme způsob, jak to funguje. Jsou za námi vidět již realizované novinky, výška investic, ekonomické výsledky, není to jen bohapusté sklízení plodů někoho jiného. Zaseli jsme, respektive ještě budeme sít, a čekáme na sklizeň. Zpočátku jsme řešili drobné problémy v rámci akcionářské struktury, byl to takový pytel blech, ale našli jsme velmi schopnou rovinu, kde se vzájemně doplňujeme a nenacházím tam jedinou vadu. Ekonomicky to funguje dobře na všechny strany.
Spokojeni zřejmě jsou i největší akcionáři tamního skiareálu, Česká unie sportu (ČUS) a Svaz lyžařů (SLČR), když odsouhlasili prodloužení pronájmu do roku 2057…
Myslím, že ano. Pro nás je to strategické z hlediska velkých, infrastrukturních investic. Můžeme investovat do nemovitostí s dlouhodobým výhledem, ať už to jsou nové lanovky, propojení Medvědína se Svatým Petrem, nebo sanace hotelů a ubytoven ČUS, které jsou v zoufalém stavu.
Budete kupovat, případně stavět nové hotely?
Primárně chceme provozovat nemovitosti, které máme v nájmu od ČUS, jako hotelová zařízení. Ale nikdy neříkejte nikdy, ve Špindlu je to jedna velká mela, situace se stále mění. (smích) Před časem jsme koupili menší penzion Alpina, který je v místě nové sjezdovky, spíše ale chceme využít model z Tater, kde naším ubytovacím oddělením obsazujeme i cizí nemovitosti, v podstatě si hotely a penziony bereme do správy. Negarantujeme majitelům výši nájmu, ale dáme jim 70 procent z tržeb.
Hodláte působit jako agregátor ubytovacích kapacit, jakýsi špindlerovský Booking.com? Kolik lůžek chcete mít pod svou správou?
Zhruba něco takového. Začít chceme s vlastními ubytovacími kapacitami, nemůžeme začínat byznys výhradně s cizími hotely a penziony. Výhledově bychom chtěli disponovat kapacitou, jako je v Tatrách. Tam dnes operujeme s řádově 2200 postelí, asi pětina je cizích, a to celkové číslo stále narůstá.
Kdy budou moci lyžaři zaparkovat v novém terminálu a především projet na lyžích z Medvědína až do Svatého Petra?
Doufám, že na začátku sezony 2019/2020. Propojení pomocí mostů, přestupní terminál, dvě lanovky, sjezdovky a všechny související stavby jako trafostanice, zasněžovací systém či retenční nádrž, to je komplexní, obří projekt odhadem za 800 milionů korun. Musíme na to mít veškerá povolení a také čas, který nyní při prodlouženém nájmu máme.
Kolik peněz jste v Krkonoších za šest let proinvestovali a k jaké celkové částce jste se zavázali v souvislosti s prodloužením nájemní smlouvy?
Dosud jsme utratili zhruba 500 milionů, ale část z toho nám ČUS a SLČR neuznaly, ale s tím jsme počítali, prostě některé věci bylo potřeba udělat, i když to nesouvisí přímo se skiareálem. Celkový investiční závazek Melidy vzrostl na dvě miliardy (původně zněl na 800 milionů – pozn. red.), ale limitem není ani tak samotná částka, jako spíš návratnost investice. Z mého pohledu má Špindl větší potenciál než Tatry.
Lyžařská dovolená vyjde v Gruzii stejně draho jako v Alpách. Čtěte více
Jaká je návštěvnost střediska?
Zhruba 600 tisíc lidí. Počítáme s tím, že sto tisíc nových lyžařů by mělo přibýt po spuštění propojení Svatého Petra s Medvědínem. Celkový potenciál by mohl být kolem 800 tisíc „lyžařodnů“.
Před časem jste začali nabízet celosezonní skipas za pět tisíc. Vyčítají vám tradiční provozovatelé horských středisek marketingově agresivní přístup?
Ne všichni to chápou. Přitom pracujeme s masou lidí, a když to přeženu, tak je jedno, zda prodáváte potraviny v supermarketu nebo skipasy. Je tu určitá skupina potenciálních klientů, kteří mají nějaké potřeby a očekávání. Když správně vnímáte cenovou senzibilitu a použijete podobné marketingové či obchodní triky, jaké dělají řetězce, je to stejné jako v jiných oborech.
Výhledově bychom se chtěli dostat na systém plovoucí ceny, „flexi rate“. Klient je schopen akceptovat, že u aerolinek nebo třeba v hotelu se cena mění podle nabídky a poptávky, respektive obsazenosti. Proč by se stejně nemohla měnit cena skipasu? Podle toho, kolik lidí si permanentku objedná v předstihu, nebo třeba podle toho, jaké počasí se očekává. Pokud bude od začátku týdne hlášené pěkné počasí na sobotu, tak cena lístku od pondělí do středy poroste, ale pak meteorologové ve čtvrtek ohlásí, že víkend proprší, tak cena prudce spadne, třeba na dvě stovky. To jsem nepřivezl z Ameriky, je to kombinace různých přístupů cenotvorby a našich propočtů.
Máte za sebou první sezonu na Ještědu, který jste si na 25 let pronajali od liberecké radnice. Proč jste se rozhodli provozovat skiareál, který není v horách, ale na hranici města a za čtyři zimy prodělal přes 70 milionů?
Ještědu absolutně věřím. Je to geniální kopec. Čím déle jsme o pronájmu vyjednávali, tím víc jsem přesvědčen o skvělé budoucnosti tamního skiareálu. Ještěd je taková Šípková Růženka – stačí políbit a rozkvete. Především je potřeba rozšířit sjezdovky. Studie nám ukázala, že vody, respektive sněhu na tomto severním svahu bude dostatek. Sjezdovky jsou dostatečně strmé, je to kousek z města, tramvají dojedete z centra Liberce až k lanovce, z Prahy jste za hodinu na svahu. Nevidím jediný důvod, proč by to nemělo fungovat. Samozřejmě nelze předpokládat, že z Ještědu bude pobytové středisko, že by tam rodina trávila týdenní dovolenou, i když vyloučené to není. Zázemí stotisícového města nabízí spoustu nelyžařských aktivit.
Cílem je tedy jednodenní návštěvník?
Ano, včetně místních. Zjistil jsem, že Liberečané ten kopec milují. Potenciál tam je obrovský. Navíc hodláme Ještěd zařadit do celosezonního skipasu, aby se tamní lidé stali našimi dlouhodobými klienty. V Liptovském Mikuláši to funguje tak, že ve střední podnikatelské třídě mají všichni permici do Tater. Párkrát v týdnu si dají dvě ranní hodiny v Jasné, vypijí kávičku, podebatují a jdou pracovat. Mají to místo golfu nebo klasického sezení v kavárně. Navíc Liberečané budou lyžovat doma, na svém kopci, a nad rámec toho si v rámci sezony mohou dva tři víkendy zajet do Špindlu.
Je v Česku ještě nějaký skiareál, který vás podnikatelsky zajímá?
Líbily by se mi Krušné hory, především kvůli možnému propojení do Německa, tedy zejména Klínovec a Boží Dar. Ale o ničem konkrétním nejednáme. Šumava je extrémně chráněná, je těžké tam vybudovat novou sjezdovku nebo infrastrukturu. Za jistých okolností by byl zajímavý Harrachov, tamní sjezdovky jsou atraktivní, ale ze všeho nejdříve se musí ČUS rozhodnout, co s tímto střediskem dál. Pokud pan Jansta a jeho lidé dojdou k názoru, že to tam můžeme zvednout, tak říkám Harrachovu ano.
Řadu let se snažíte – neúspěšně – proniknout do Alp. Co brání tomu, abyste koupili, nebo alespoň provozovali skiresort v Rakousku, Itálii či Švýcarsku?
Již třetím rokem se ucházíme o investici v Rakousku. Je to areál středních až větších rozměrů, ale zjistil jsem, že to není ani tak o penězích, jako o vazbách a opatrnosti tamních podnikatelů. Nabídli jsme, že středisko budeme jen provozovat, že nepotřebujeme být akcionářem, ale lidé jsou tam extrémně konzervativní. Musím přiznat, že se k tomu, alespoň zatím, neumíme pořádně dostat.
Igor Rattaj ovládne Ještěd. Liberec mu ho pronajme na 10 let
Co navázat spolupráci se švýcarským střediskem Crans-Montana, které vlastní Radovan Vítek?
To by dávalo smysl. Vstupoval tam především kvůli developmentu (Vítkova společnost CPI staví v Crans-Montaně luxusní hotel – pozn. red.), skiareál má jako vedlejší, nikoli stěžejní produkt. Celé Švýcarsko je dnes z pohledu lyžařského byznysu ve velkých problémech. Skoro bych řekl, že zažívá úplné dno. Areály jsou drahé, přitom přestárlé, podinvestované a bez potřebné návštěvnosti. Tamním střediskům hodně ublížila devalvace franku. Když byl v kurzu 1,40 k euru, tak byly ceny zhruba vyrovnané, ale nyní je Švýcarsko v průměru o 20 eur dražší než Rakousko. To vytváří velký tlak.
Uvažujete o konkrétní investici ve Švýcarsku?
Nedávno jsem byl na obědě s Michaelem Doppelmayrem, šéfem producenta lanovek či vleků. Řekl mi, že na co si ve Švýcarsku ukáže, to může koupit. Konkrétní zatím být nemohu, ale osobně to vnímám jako zajímavou alternativu k Rakousku. Nemůžeme čekat, až se Rakušané rozhýbou.
Jste spolumajitelem několika větrných tunelů v Evropě, hodláte dál expandovat, nebo naopak prodávat?
Momentálně jsme tři vlastníci, přičemž s jedním partnerem jsme domluveni, že vykoupím jeho podíl, a s dalším se o tom bavíme. Až budu Hurricane Factory stoprocentně ovládat, zařadíme ho do entertainment skupiny a zrestrukturalizujeme. Předpokládám, že prodáme tunel v Madridu, ale další budeme rozvíjet. Praha funguje výborně, Poprad se lepší a velký potenciál vidím v Berlíně, vedle nově budovaného, ale zatím stále neotevřeného letiště.
V rámci privátních investic jste se také pustil do zábavního průmyslu – koprodukujete filmy, přivezl jste do Prahy show iluzionistů, produkujete Aerodrome, největší hudební festival v Česku. Jak to souvisí s lyžařskými aktivitami?
Volnočasový byznys mne zajímá i osobně – s jednou divadelní skupinou hrajeme několik představení, angažoval jsem se koproducentsky u pár filmů a další připravujeme. Již několik let vlastním firmu na pronájem hudební techniky, takže to do sebe synergicky zapadá. U hudebního festivalu jsem zjistil, že je to záležitost velmi podobná lyžování. Akci máte jen jednou za rok, musíte pak dlouho čekat, než budete mít nárok na opravu. Vloni jsme Aerodrome testovali jako jednodenní záležitost, letos chceme v rámci víkendové akce zjistit, do jaké míry je Česká republika schopná pojmout světový hudební standard. Neznamená to jen, že přijedou světoví interpreti jako Linkin Park či Lana Del Rey, ale že to bude i organizačně stát víc úsilí a samozřejmě také peněz. Jsem osobně velmi zvědavý, kde jsou limity, kolik toho Česko pojme. Chtěl bych z Aerodromu udělat něco, kvůli čemu budou jezdit i zahraniční klienti. Německo, Polsko a Anglie, tam je silná festivalová komunita.
Rozpočet festivalu Aerodrome se pohybuje kolem 90 milionů. Kolik musí přijít lidí, aby se akce zaplatila?
Větší část rozpočtu máme financovanou sponzorsky, ale očekávám, že za tři dny by mohlo na festival dorazit kolem dvaceti tisíc lidí. Když jich bude víc, budu jen rád.
Dá se na zábavě a volnočasových aktivitách v Česku dobře vydělat?
Cítím, že je vhodná doba ke konsolidaci. Myslím, že je potřeba v Česku udělat seriál žánrově odlišných hudebně-zábavních akcí, které dohromady vytvoří jeden produkt, pod jedním marketingem, s celkovou návštěvností kolem sto tisíc lidí.
Přednedávnem jste ohlásili, že vaše „entertainment skupina“ zakoupila licenci na 140 vystoupení iluzionistů. Nebylo by výhodnější rovnou založit vlastní moderní divadlo a la Cirque du Soleil?
Tímto směrem se díváme, Cirque du Soleil je fenoménem a žádná podobná show v Evropě není. Ale zajímají nás veškeré věci z oblasti volného času – filmy, koncerty, muzikály. Třeba příští rok chceme přivézt do Česka muzikál Notre Dame, spolu s InFilmem Rudolfa Biermanna budeme koprodukovat film o vile Tugendhat.
| Igor Rattaj (47) |
|---|
| • Rodák z tatranské obce Mengusovce v mládí závodně lyžoval, po studiích na bratislavské Technické univerzitě začal podnikat, od poloviny 90. let pracuje pro skupinu J&T. Pět let působil v Praze, kde pro slovenské miliardáře Jakuboviče a Tkáče rozjížděl český byznys. Postupem času se stal partnerem J&T pro cestovní ruch, volnočasové aktivity a reality. |
| • V roce 2004 přesvědčil společníky v J&T, aby využili možnosti koupit Tatranské lanové dráhy (TLD) a začali podnikat v horském byznysu. Ve společnosti Tatry mountain resorts (TMR) se Rattaj stal šéfem a postupem času i největším akcionářem. Ve finančním roce končícím 31. října 2017 utržila TMR 96 milionů eur (asi 2,5 miliardy korun), provozní zisk EBITDA dosáhl 31,5 milionu eur (asi 800 milionů korun). Cenné papíry TMR jsou dlouhodobě nejobchodovanějším akciovým titulem na bratislavské burze. |
| • Rattaj a TMR jsou akcionáři společnosti Melida, která od roku 2012 provozuje největší lyžařské středisko v Česku, Skiareál Špindlerův Mlýn. Od konce roku 2017 má v pronájmu lyžařský areál na Ještědu. |
| • Je akcionářem sítě větrných tunelů Hurricane Factory, majitelem fotobanky Profimedia, organizuje největší český hudební festival Aerodrome, jako příležitostný herece hraje divadlo, má za sebou několik menších rolí ve filmech, které koprodukoval. |
Dále čtěte:
Jak se vydělává na českých horách? Krakonošovi novodobí lyžníci: na českých horách se točí miliardy
