Menu Zavřít

S Milošem Zemanem přichází zákon… A končí prezident

8. 6. 2015
Autor: Euro

Byl to typicky teflonový Jiří Dienstbier, příznačně ministr bez ministerstva, když v televizi vysvětloval, že osekání ústavních pravomocí prezidenta, jež schválila vláda, nijak nesouvisí s prezidentem Milošem Zemanem. Samozřejmě že ne: řekněme jen, že jde o lex Zeman, který se Zemanem nemá nic společného. Protože žádný jiný prezident nenatáhl českou ústavu tak, až málem praskla.

Krátce po své inauguraci Zeman jmenoval úřednickou vládu svých nezvolených kamarádů, z nichž někteří se zkusili nechat zvolit až v následných sněmovních volbách – naštěstí neúspěšně. Hned poté se angažoval v povolebním puči v ČSSD, který skončil tím, že z něj jeho hlavní aktér Michal Hašek udělal „pitomce“, abych zůstal u prezidentova oblíbeného slovníku.

Pak Zeman oddaloval jmenování vlády, načež si začal dělat vlastní zahraniční politiku s Ruskem, k níž záhy přidal i vlastní monetární politiku avízem, že do vedení ČNB vyšle zastánce eura, které sám prosazuje. Mezitím stihl ještě ostudu s (ne)jmenováním profesorů, snad abychom nezapomněli, že je tu stále s námi, byť se to při jeho veřejných vystoupeních vždy nezdá. Ještě chvíli a stane se z Česka Turecko a opozice bude na Hradě hledat zlatý záchod.

Zeman má samozřejmě pravdu, že je nelogické, aby měl přímo zvolený prezident méně pravomocí než ten parlamentní, když už nás to v kampani všechny stálo takovou bolest. Extenzivním a expanzivním pojetím nejvyšší ústavní funkce Zeman evidentně míří opačným směrem: k prezidentskému systému.

Cesty mezi lidi

Možná i proto je permanentně na cestách mezi lidmi; zapnete televizi v pondělí a prezident trousí moudrá slova v Budějovicích, zapnete ji ve středu a trousí je v Jeseníku a zapnete ji v pátek a vidíte ho v Kladně. Česko začíná být na jeho perly očividně malé.

Ohledně prezidenta u nás vůbec panuje velké nedorozumění. Přestože jsme historicky – přinejmenším na papíře – parlamentní demokracií, spojuje si například většina lidí začátek demokracie v Česku se zvolením Václava Havla prezidentem. Zeptejte se jich ale, kdo byl prvním demokratickým premiérem, a možná uslyšíte jména Karel Gott nebo Ornella Štiková.

K ironii české politiky patří i to, že se lidé upřímně nejvíc nadchli právě v první přímé prezidentské volbě, přestože šlo víceméně hlavně o to, kdo bude na Hradě otvírat a zavírat bránu japonským turistům – pokud by si prezident nepletl ústavu s gumou. Když jsem se během prezidentské kampaně lidí ptal, proč je pro ně volba tak důležitá, slyšel jsem často i následující odpověď: Někdo přece musí řídit zemi. Svým způsobem tak nyní Zeman jen plní jejich přání.

Emigrovat nebo zrušit prezidenta?

Měli bychom proto buď zavést prezidentský systém, což mě ovšem při představě zvolení nejen Zdeňka Škromacha vede k úvaze o emigraci. Nebo prezidenta naopak zrušit a vyčistit tak zaneřáděný institucionální vzduch. Oponenti změny ústavy rádi argumentují, že ústavu nemáme proto, abychom ji pořád přepisovali. To jistě ne, ostatně nejde o žádné velké dílo.

Problém je, že jsme ústavu psali v době, kdy jsme věřili, že jsme lepší lidé a nepotřebujeme na všechno doslovný zákon.
Jenže teď už víme, že nejsme lepší lidé a že doslovný zákon naopak potřebujeme úplně na všechno, protože jinak si děláme, co chceme.

Lex Zeman by proto měl znít tak, že s koncem mandátu Miloše Zemana zaniká funkce prezidenta a vládu plně přebírá… vláda. Ostatně tak nějak to už v ústavě i je, takže nejde úplně o přepisování. Snad jen Jindřich Forejt by mohl i dál zůstat vrchním protokolářem, když má tuhle vznešenou funkci tak rád.

eurokomentáře


Další komentáře autora:

Napravo velké prázdno

Sobotkovy vlhké pionýrské sny

MM25_AI

Proč na Hradě sedí bláznivý muž

  • Našli jste v článku chybu?