Trh s absolventy nestačí. Šikovné firmy si u nás loví své budoucí zaměstnance mnohem dřív
Minulý měsíc proběhla v Jihlavě zvláštní soutěž. Čtrnáct smíšených týmů ze základních škol dostalo za úkol postavit z merkuru funkční jeřáb poháněný motorem, který převeze na vzdálenost dva metry břemeno o hmotnosti sto gramů, a ještě ho přitom zvedne. Vyhrál tým z Dobronína, což není příliš podstatné. Zajímavější je fakt, že soutěž pořádala firma Bosch Diesel, která je největším zaměstnavatelem a investorem v Kraji Vysočina.
Dalo by se to vysvětlit jako šikovný marketingový tah, jak dát najevo, že i Němci vědí o veleúspěšné stavebnici, která láká již několikátou generaci školou povinných dítek.
Sarkasticky by bylo možné připomenout i náborové akce za minulého režimu, kdy do tříd chodil příslušník Veřejné bezpečnosti vyprávět o své zodpovědné a napínavé práci.
Ve skutečnosti jde Bosch mnohem dál.
A jde na to chytře. Centrála ve Stuttgartu si dávno uvědomila, že čekat na to, až z českých škol vyjde šikovný technik nebo řemeslník, je opravdu málo. Zájem o techniku je třeba podnítit. Čím dříve, tím lépe.
A proto nenápadně loví již na základních školách. Kdoví, třeba si žáci jednou vzpomenou, že při utahování matiček merkuru nad nimi viselo červené logo stuttgartského koncernu.
Akce s merkurem zároveň hezky symbolizuje proměnu německých investic u nás.
Dlouhou dobu to bylo poměrně jednoduché. Výrobní podniky u nás hledaly levné a zároveň dosti šikovné dělníky. A ty, co prodávaly doma vyrobené zboží, zase nenasycené odbytiště, kde lidé lačnili po západním zboží.
Dnes je vše mnohem propletenější. Díky silnému reexportu, kdy se třeba vstřikovací jednotky do aut vozí z Česka do Německa a zase zpět, by se značka Made in Germany měla psát v uvozovkách.
A podobné je to s trhem práce. Ne, že by o pořád relativně levnou sílu nebyl zájem.
Jenže německé fabriky nejsou žádné montovny a spíš než o láci jim jde o kvalitní vzdělání, zejména to středoškolské. A s tím jsme v Česku na štíru. Z průzkumu Česko-německé obchodní a průmyslové komory vyplývá, že 70 procent firem marně hledá kvalitní absolventy s výučním listem. A jen čtyři procenta dotázaných společností si myslí, že jsou učni na nástup do firmy dobře připraveni. Nejvíce chybějí konstruktéři, svářeči a obsluha obráběcích strojů. Elektrotechnici nebo seřizovači zase patří mezi ty, kteří ze školy vycházejí téměř nedotčeni praxí.
Ledacos se postupně mění k lepšímu. Letos poprvé si firmy mohou odepisovat do nákladů mladé učně na praxi. A pomalu se prosazuje i německý model duálního vzdělávání, kdy se výrobní podnik a škola na půl dělí o technickou výchovu dorostu. Nepříliš potěšitelné je, že se Česko rozhoupalo až poté, co německá obchodní komora několik let bombardovala rychle se střídající ministry i premiéry dopisy s varováním, že jestli se něco nezačne dít, budeme se v dosud skvělých pozicích nezaměstnanosti mladých propadat stále hlouběji. Nakonec i projekt Pospolu, který pod patronací ministerstva školství hledá učňákům partnery z výrobní sféry, funguje jen díky dotaci z Evropského sociálního fondu.
Nelze se divit, že německé firmy, které u nás zaměstnávají přes sto tisíc lidí, nečekaly, až se stát rozhoupe, a vzaly iniciativu do svých rukou. Aktivně si hledají „svá“ učiliště a uzavírají s nimi náborové smlouvy. Anebo jako třeba právě Bosch ukazují školou povinným dětem, že stavebnice může být začátek docela solidní kariéry. Buďme rádi za jejich důkladnost. Německou důkladnost. l •
O autorovi| Blahoslav Hruška, hruskab@mf.cz
