Přesto manželka čtvrtého nejbohatšího Čecha odmítá dělat „jen“ charitu - i když jí to evidentně uspokojuje - a dál sama podniká s nemovitostmi. Chce být prostě nezávislá a tomu učí i ženy, které se ocitly v patologických vztazích.
Idea vašeho nejúspěšnějšího projektu Obědy pro děti vznikla prý náhodou...
Byla jsem v osmém měsíci těhotenství, seděla před televizí, dívala se na reportáž pořadu 168 hodin o hladovějících dětech a říkala jsem si: Proboha, přece nežijeme v Africe. V reportáži ukazovali příběh ženy, která z vážných finančních důvodů nemůže svým třem dětem zaplatit školní obědy. Došlo mi, že já i moji přátelé se máme velmi dobře. Chtěla jsem pomoci těm nejpotřebnějším dětem. Okamžitě jsem uvolnila sto tisíc korun, ale peníze byly hned pryč a bylo třeba poskytnout další statisíce. Vůbec jsme tenkrát netušili, o jak velký problém se jedná. Když se teď projektem dlouhodobě zabýváme, zjišťujeme, že dětí, které nemohou ve škole obědvat, je stále více. A to není dobrá zpráva. Mzdy rostou pomaleji než výdaje. Ceny bydlení rostou enormně, obzvlášť v Praze. Pokud matka s průměrnou mzdou se třemi dětmi zaplatí 12 tisíc za nájem, moc jí už nezbude. Když má pak na měsíc dva tisíce, těžko dá 1500 za obědy ve škole.
Když je tohle možné, nepřipadá vám, že si na ten sociální stát jen hrajeme?
Nejsme sociální stát. Stále se držíme toho, že si má člověk pomoci sám.
Třeba si má žena samoživitelka najít správného chlapa, jak radí pan Bělobrádek?
To je naprosto šílená věta. Nikdo nevíme, co nás kdy potká, kudy se bude vyvíjet cesta partnera, kterého jsme si před lety zodpovědně vybrali.
K charitě jste se dostala přes tu televizní reportáž?
S obědy jsem původně chtěla pomoci jednorázově, protože nás ani nenapadlo, že se problém může týkat tolika dětí. V té době jsme se ve Women for women (W4W) zabývali jinými projekty. Primárně se zaměřujeme na ženy samoživitelky nebo na ženy, které žijí se svými dětmi v patologických vztazích a nejsou schopny se z finančních důvodů od partnera odpoutat. Nebo pokud to udělají, skončí v azylovém domě.
Možností pomáhat je spousta - děti, postižení, senioři... Proč jste si vybrala právě ženy v problémech?
Více než polovina párů se rozchází a společnost nebohatne. Samoživitelky jsou obrovská cílová skupina. Dle průzkumu z roku 2015 může žena do dvanácti týdnů skončit bez domova, a hrozí jí, že jí děti budou odebrány. Jde o velmi zátěžovou situaci, která se odrazí jak na matce, tak následně na dítěti, a ve výsledku pak vychováváme frustrované jedince. Sama jsem se rozváděla, vím, že to není vůbec jednoduché. Mluvím o ženách, protože jich je 98 procent. Jinak ale raději používáme termín sólo rodič. Už jsem dostala i e-mail, že jsem feministka, protože podporujeme ženy, aby odcházely od mužů, tím, že jim vytváříme prostředí, aby mohly odejít. Uvědomme si ale, jak silná genderová diskriminace je - například: ženy mají nižší platy, a ještě navíc zůstávají s dětmi doma -, pak je jasné, že W4W musí proti tomuto faktu bojovat a samoživitelkám pomáhat. Na tom se s manželem shodujeme.
Bylo těžké ho přesvědčit?
Ne. Manžel ví, že ženy nemají jednoduchý život. Obecně prospěšnou společnost jsme chtěli založit již dříve, ale měli jsme problém, kdo ji bude řídit. Oba hodně pracujeme, jsme dvoukariérové manželství a máme dohromady osm dětí.
Vedle toho ještě podnikáte v realitách. Na čem děláte?
Mám ráda nemovitosti jako takové. Zrekonstruovali jsme řadu bytů v centru Prahy. V roce 2006 a 2007 jsme vyhráli výběrové řízení Prahy 1 na výstavbu půdních bytových jednotek. Rekonstruujeme byty v centru Prahy, ale zabýváme se i malými developerskými projekty.
Po sedmi letech jsme u jednoho dostali konečně všechna povolení a před třemi týdny jsme kopli. Jsem z toho projektu nadšená.
Zakládáte si na tom, že nejste „jen" žena miliardáře, která dělá charitu, aby se nenudila?
Věřte mi, že při svém pracovním nasazení a velké rodině se opravdu nenudím. Ano, peníze jsou z 99 procent od manžela. Čím více lidí chcete uspokojit, tím více peněz potřebujete. Musím zdůraznit, že manžel je hodně velkorysý. Vždyť jenom W4W poskytl za posledních pět let 120 milionů korun. V projektu Obědy pro děti dostáváme peníze i od jiných dárců. Také ministerstvo školství v posledních dvou letech projekt finančně velmi významně podpořilo…
Jak to funguje?
V roce 2015 jsme oslovili ministryni Valachovou a předali ministerstvu školství veškeré informace k problematice hladovějících dětí a k systému projektu. Následně jsme se v loňském roce účastnili výběrového řízení dotačního programu. Nabídli jsme, že za každých jejich 70 haléřů dá 30 haléřů W4W, resp. peníze z dotace jdou ze sta procent pouze na školní obědy pro potřebné děti. W4W hradí vše ostatní, jako jsou mzdy, provoz, marketing, fundraising a další náklady.
Teď spolupracujete i s ministerstvem práce a sociálních věcí...
Problém je rozšířený a absence školního oběda má pro děti nepříjemné následky, takže se stále snažíme o nalezení systémového řešení. Od roku 2014 spolupracujeme i s ministerstvem práce a sociálních věcí, které v návaznosti na naši iniciativu našlo peníze v rámci operačního programu potravinové a materiální pomoci z evropských fondů. Z tohoto operačního programu vytvořilo program Obědy do škol, kam se mohou hlásit kraje a který pomáhá rodičům pobírajícím déle než tři měsíce dávky hmotné nouze. Pro nás nejsou dávky rozhodující informací, protože z praxe víme, že je zde velká skupina lidí, která řeší existenční problémy, ale nedosáhne na pomoc státu.
Kdo tvoří vaši cílovou skupinu?
Rodiče, kteří si nemohou kvůli své životní situaci dovolit zaplatit dětem školní obědy, ač by jinak rádi. Základním kritériem je pro nás to, zda rodiče o děti pečují, komunikují se školou a jejich situace je dlouhodobá, ač se ji snaží řešit.
Vám jde tedy o to, že se rodiče snaží?
Nechceme dávat peníze rodičům, kteří se o dítě nestarají, tam má místo stát, a to především proto, že máme odpovědnost za peníze dárců. A jak jsem řekla, ani my nemůžeme pomoci všem.
Čekání na Gatese. Tuzemští miliardáři se učí filantropii
Berete jako ocenění, že se vaší myšlenkou inspiroval stát při tvorbě dotačních programů?
Mně by se nejvíc líbilo, kdyby obědy platil stát všem. Je to součást vzdělání, stát tak může ovlivňovat stravovací návyky, zdraví, vývoj, docházku i studijní výsledky. A je škoda, že to nedělá, protože ve výsledku by stát ušetřil mnoho výdajů jinde, třeba ve zdravotnictví. Ale na to jste se asi neptala… Od samého začátku jsme nechtěli „pouze“ pomáhat, ale chtěli jsme problém vyřešit. K tomu ještě nedošlo, ale také jsme ještě neskončili.
Co vám charita dává a bere? U charity miliardářů se často řeší, že je svým způsobem odpustek, vyčištění karmy.
Tak samozřejmě mi to dává dobrý pocit, ale nemám ráda řeči o odpustcích. Moje maminka nevydělávala žádné velké peníze, ale je katolička, pomáhala, kde se dalo, například nechala spravit střechu na kostele nebo na Vánoce upekla dvacet vánoček a pak je roznášela těm, kteří na tom nebyli dobře. Viděla jsem to a zřejmě jsem si odnesla její přístup do života.
Kam poslat peníze na charitu? Bezosovi přišlo 36 tisíc rad
Je těžké dělat charitu efektivně?
Je to jako každá jiná firma. Musí mít řád, systém a pravidla, jinak se rozpadne. A také se nesmíte rozmělnit.
Když jsme u té efektivity, děláte si průzkum, kolika lidem jste pomohla dlouhodobě stát na vlastních nohou?
Po prvním, tříletém programu jsem zjistila, že většinou si u nás samoživitelky jen odpočinuly, příliš dobře jsme se o ně starali a z dlouhodobého hlediska jim to moc nepomohlo. Výsledek byl, že mnohé z nich vyřešily svou situaci tím, že si našly nového partnera… Ale náš cíl je jiný: Chceme klientky naučit, aby si dokázaly pomoci samy, byly nezávislé, aby se mohly samostatně a svobodně rozhodovat o sobě a svých dětech. Bohužel, asi je to pudové, zase se nabalily na obdobného muže jako v minulosti, což je ve svém dopadu smutné hlavně pro jejich děti. Ze začátku jsem z toho byla frustrovaná, a proto jsme začali program trochu měnit. Mimo jiné jsme ho o rok zkrátili a zavedli jsme povinné vzdělávací programy - jeden z nich je program The Bridge (Most), který ženám pomáhá najít samy sebe, ztracené sebevědomí, dozvědět se, kdo vlastně jsou, jaké jsou jejich potřeby, jaké mají znalosti a dovednosti, kde jsou, chtějí být a mohou být. Často to ženy mají jako ve filmu Nevěsta na útěku s Julií Roberts, kdy žena má ráda vždy tu samou úpravu vajíček jako muž, se kterým má vztah. Teď si hodně všímám, že mladé holky dělají sport podle toho, jaký sport dělá kluk, se kterým právě chodí.
Zlepšilo se to po absolvování Mostu?
Zlepšilo. Ženy jsou pak nadšené a vědí, co chtějí. Jeden případ mě opravdu zahřál. Maminka měla záznam v rejstříku, dvě malé děti s ADHD, přítel ze začátku dost vydělával, ale byl těžký alkoholik. Skončila úplně bez peněz. V programu si uvědomila, že v životě byla nejspokojenější na farmě ve Švýcarsku, kde vyráběla sýry. Po absolvování programu našla odvahu a odstěhovala se do Švýcarska. Tam začala pracovat u sedláka, po čase vyhrála grant a zařídila si obchod, děti dala do školky, má povolení k pobytu. Je nadšená a je sama sebou. Takové klientky bych si představovala. Kurzy navštěvují nejen naše klientky, ale i veřejnost. Může se přihlásit kdokoli.
Chcete vychovávat nezávislé ženy?
Já jsem pro unisex, chceme nezávislého člověka.
Buffett pokračuje v rozdávání majetku. Charitám věnoval 3,17 miliardy dolarů
Jak je možné, že Andrej Babiš jako ministr financí řekl, že nedá 800 milionů ročně na to, aby za neplatiče uhradil alimenty stát, a nikdo se nebouří?
Ale ženy si přece nejsou schopné říct ani o ten samý plat, jako má muž ve stejné pozici. My jsme ovce. To je to, co mě rozčiluje, proč tu práci dělám. Chtěla bych, aby to bylo lepší. Jak to, že Brazilky a Argentinky si dokázaly vykřičet alespoň zčásti to, co potřebují? Jsou revolucionářky, daleko víc emancipované. Nebo Švédky.
Co vás víc baví, práce, nebo charita?
To je složitá otázka. Teď často řeším vybalancování soukromého a pracovního života. Potřebuju vydělávat peníze, abych zůstala mentálně svobodná a nezávislá, takže z práce odejít nemůžu. A také jsem přesvědčena, že je třeba lidem pomáhat, motivovat je, a na to jsou potřeba peníze.
Nezávislá?
Já chci mít nezávislé myšlení a to člověk může mít, právě jen když je celkově nezávislý, tedy i finančně. A to je to, co se snažím naučit naše klientky.
Manžel s tím nemá problém?
Manžel uznává individualitu každého člověka.
Rozjíždíte další program - mediaci. Jak to bude fungovat?
Rozchod je konflikt, ten se často musí řešit soudně, což je pro spoustu lidí drahé. Navíc soud vydá rozsudek podle práva, ale nezajímají ho vaše potřeby. V nedávné minulosti bylo trendem, že soudy dávaly po rozvodu děti do střídavé péče. Právě mediace může lidem pomoct nalézt řešení jejich situace. Velmi často k nám chodí klienti už předtím, než doma oznámí, že se chtějí rozvést.
Střídavá péče není dobrá?
Ne. Střídavá péče je dobrá jen pro bohaté lidi. Pendlovat mají rodiče, ne děti. Vím, jak o střídavé péči dnes zpětně mluví naše děti. Ne svatba je papír, rozvod je papír. Otec vašich dětí vám v životě zůstane navždy. Stejně s ním musíte počítat.
Přečtěte si také:
Inovativní základní školy boří stereotypy
