Český stát formálně čelí žalobě Nomury, ale reálně bojuje s ČSOB
Před více než sedmi lety naposledy zařval český lev ve světě financí, jak si říkala bývalá IPB. Pád této kdysi mocné banky však dosud mnohé nepřestává strašit. A právníci na všemožných stranách mají stále plné ruce práce - nejen v Praze, ale i v Bruselu či Lucemburku. Proti sobě dokonce vystupují evropská esa z řad právníků, expertů na soutěžní právo.
Postup českého státu v kauze bývalé IPB se stal předmětem sporu u evropského Soudu prvního stupně v Lucemburku. Japonská banka Nomura - vlastník bývalé IPB - tam zažalovala Evropskou komisi, která se po vstupu Česka do EU odmítla zabývat státní pomocí, již Praha poskytla ČSOB při přebírání padlého lva. A klíčovým právníkem Nomury je Claus-Dieter Ehlermann, který sám dříve působil ve vysokých funkcích v Evropské komisi, mimo jiné jako generální ředitel pro hospodářskou soutěž.
Lucemburk je místem, jehož historie se díky královské dynastii Lucemburků prolíná s dějinami českého státu. Dnes je toto sídlo nejvýznamnějších soudních institucí EU jedním z bitevních míst v boji, který vede český stát za záchranu alespoň části peněz daňových poplatníků (více než 150 miliard korun), jež dosud na sanaci bývalé IPB vynaložil. Takový je alespoň úhel pohledu českého ministerstva financí pod vedením Miroslava Kalouska. Zástupci českého státu však drží v ruce úplně jiné karty než ještě třeba loni v létě. Formálně sice společně s Evropskou komisí čelí žalobě Nomury, protože Česko se po předání stížnosti této japonské banky do Lucemburku v říjnu 2004 pochopitelně postavilo na stranu Bruselu. Jenže reálně je dnes vše úplně jinak. Bývalý ministr financí Vlastimil Tlustý loni uzavřel s Nomurou smír a jeho nástupce Miroslav Kalousek dnes bojuje proti ČSOB, s níž stát vede arbitrážní spory. Ministerstvo financí chce zpět část peněz, na něž ČSOB údajně neměla nárok, zatímco dnes největší česká banka na svých nárocích trvá.
Proč si ještě stěžují?
Poslední zprávy z Lucemburku říkají, že slyšení, jež se mělo uskutečnit 15. listopadu, bylo odloženo. Příslušný asistent soudce, který shromažďoval veškeré podklady, mimo jiné zjistil, že se Nomura již s českým státem vypořádala. Soudce tedy pochopitelně musela napadnout logická otázka: Proč si ještě japonská banka stěžuje? Nomura byla požádána o vysvětlení. Informace týdeníku EURO říkají, že evropský soud prvního stupně by mohl celé řízení zastavit, protože neshledá „dostatečně naléhavý právní zájem“ na pokračování celé kauzy.
Určitý zájem na pokračování řízení tu však bezesporu je. Nomura sice ukončila - nebo v souladu s loňskou dohodou ukončí - spory s českým státem, ale nadále se v některých případech pře s ČSOB. Případný úspěch v Lucemburku by se jí tedy mohl hodit a vzhledem k dohodě s Vlastimilem Tlustým už bývalý vlastník IPB ani nemá příliš co ztratit.
Jak je však vůbec možné, že Nomura pokračovala v souboji s českým státem (který je formálně na straně Evropské komise) v Lucemburku, když už podle loňského ujednání měla vše urovnat? Jedno logické vysvětlení by tu bylo. Na pokračování řízení má zájem rovněž české ministerstvo financí, které tímto způsobem tlačí na ČSOB. To znamená, že Nomura už dnes v jistém smyslu skutečně postupuje ve shodě s úřadem Miroslava Kalouska. ČSOB si je toho bezesporu vědoma a podle všeho to byli právě lidé z této banky, kteří onoho soudního asistenta v Lucemburku upozornili na loňské narovnání mezi českým státem a Nomurou. Žaloba japonské banky tak či onak zpochybňuje státní pomoc, kterou ČSOB v minulosti obdržela, a česká banka s belgickými akcionáři tudíž nemá na pokračování řízení žádný zájem.
Klacek na ČSOB.
Klíčovou postavou na českém ministerstvu financí je Radek Šnábl, v současné době ředitel mezinárodněprávního odboru. Šnábl byl v záležitostech „dědictví bývalé IPB“ pravou rukou Vlastimila Tlustého a stejné postavení má i za Miroslava Kalouska. Šnábl týdeníku EURO potvrdil, že ministerstvo zkoumá, zda by mohlo argumenty z lucemburského řízení využít i v jiných sporech. Tedy pochopitelně těch s ČSOB. Bude-li se žaloba Nomury u evropského soudu dále posuzovat, Praha by si navíc podle Šnábla ponechala možnost „zasáhnout do budoucích dějů“. V českých finančních kruzích se spekuluje i o tom, že by ministerstvo financí uvítalo úspěch Nomury v Lucemburku z jiného důvodu. Kdyby totiž soud donutil Evropskou komisi, aby posoudila státní pomoc ČSOB podle evropských pravidel, mohla by nakonec přijít třeba také s verdiktem, že česká banka musí část peněz vrátit. Tato hrozba se zatím nezdá být reálná, může však být vnímána jako jistý trumf ministerstva financí při vedení sporů s ČSOB.
Ve skutečnosti jde ze strany ministerstva financí o velmi složité manévrování, které dostává zástupce českého státu do téměř schizofrenní situace. Mohou si sice přát úspěch Nomury v Lucemburku, zároveň však musejí být loajální vůči Evropské komisi, která stojí na druhé straně barikády. Kalouskovo ministerstvo ostatně také ujistilo Brusel, že stále sdílí jeho stanovisko (a zároveň také původní stanovisko předchozích českých vlád), podle něhož státní pomoc ČSOB již „není účinná“ po vstupu Česka do EU. Právě tento argument byl pro Evropskou komisi klíčový, když v roce 2004 rozhodla, že se nebude státní pomocí českým bankám jako ČSOB zabývat. A právě tento verdikt Bruselu také Nomura zpochybňuje.
Pozor, změna, hlásíme v Bruselu.
Radek Šnábl na druhé straně upozorňuje, že Praha již uvědomila Brusel, že se situace proti minulosti změnila. Stát a ČSOB se rozešly v názorech na výklad státních záruk spojených s převzetím IPB. Ministerstvo financí se domnívá, že ČSOB svou žádostí o proplacení pohledávky ve výši 1,65 miliardy korun za společností J. Ring usiluje o získání peněz ze státní pokladny, na něž nemá nárok. Právě kvůli tomuto sporu se ČSOB v létě obrátila na arbitrážní soud v Paříži a Kalouskův úřad kontroval protižalobou, v níž předběžně vyčíslil svůj nárok vůči ČSOB na nejméně 26,7 miliardy korun (EURO 32/2007).
V Praze nicméně zaznívají i názory, že Česko už v Lucemburku nic mimořádného získat nemůže. Argumenty všech stran sporu již zná. Naděje, že by evropský soud přišel s nějakým novým stanoviskem, které by Česku výrazně pomohlo ve sporech s ČSOB, také není velká. Zastavení lucemburského řízení by si navíc bezesporu přála Evropská komise, na jejíž stanoviska musí brát Kalouskův úřad ohled. Kdyby totiž Brusel tento spor v Lucemburku prohrál, mohla by být zpochybněna nejen státní pomoc ČSOB, ale také řadě dalších firem v nových členských zemích včetně třeba české Komerční banky či České spořitelny. Evropská komise použila v řadě takových případů stejný argument, že veřejná podpora již nebyla účinná po vstupu Česka či jiné nové členské země do EU.
U soudu žádnou politiku.
Advokát Martin Nedelka z advokátní kanceláře Gleiss Lutz říká, že posuzování státní pomoci ČSOB bylo i v EU vnímáno jako citlivá kauza. V případě lucemburského soudu lze nicméně předpokládat, že se na rozdíl od Evropské komise bude vždy držet právního výkladu bez ohledu na politické souvislosti. „Kdyby Nomura se svou stížností uspěla, mohl by takový verdikt zneklidnit mnoho příjemců veřejné podpory z nových členských zemí EU,“ říká Nedelka. Kateřina Jandová ze stejné kanceláře na druhé straně připomíná, že lhůty pro podání dalších žalob na Evropskou komisi již byly zřejmě promlčeny.
Expert na evropské soutěžní právo Michael Kincl se domnívá, že ono napadnuté rozhodnutí Evropské komise „je ve srovnání s jinými velmi podrobně odůvodněné, což potvrzuje skutečnost, že této otázce věnovala dostatečnou pozornost“. I tak je však zájem Bruselu na pokračování řízení v Lucemburku prakticky nulový - Evropská komise tam nemá co získat, ale může ztratit.
Ministerstvo financí v Praze se bude muset každopádně nadále zabývat dvěma klíčovými otázkami: Je pro Česko výhodné, aby lucemburské řízení pokračovalo? A má vůbec Praha po ruce páky, díky nimž by mohla případně donutit Nomuru, aby svou žalobu stáhla? Šnábl vysvětluje, že situace není v tomto ohledu jednoznačná. Když totiž český stát uzavíral smír s Nomurou, podle Šnábla se předpokládalo, že k dohodě také rychle přistoupí ČSOB. S jinou variantou se nepočítalo. Současný stav je však úplně jiný, takže je třeba ještě pokračovat v analýzách možností za situace, kdy ČSOB vede se státem arbitrážní spory.
Členy EU zůstaneme.
Týdeník EURO zaznamenal v Praze i názor, že případný úspěch Nomury v Lucemburku by zpochybnil dokonce samotný vstup Česka do EU v roce 2004, který byl stvrzen přístupovou smlouvou. S tím však právníci nesouhlasí. „Neznamenalo by to zpochybnění přístupové smlouvy,“ říká advokát Nedelka. „Evropský soud prvního stupně by pouze nesouhlasil s výkladem Evropské komise, jenž se týká posuzování veřejné podpory poskytnuté v minulosti státem, který později vstoupil do EU,“ dodává. Kateřina Jandová zdůrazňuje, že přístupová smlouva je součástí primárního práva EU, takže jako takovou ji ani napadnout nelze.
Advokáti Gleiss Lutz dále uvádějí, že i kdyby dal Evropský soud za pravdu Nomuře, ještě to automaticky neznamená, že by byla pomoc českého státu ve prospěch ČSOB neslučitelná s evropskými pravidly. Evropský soud ani není k takovému posouzení kompetentní, může pouze přimět Evropskou komisi, aby se celou záležitostí znovu zabývala.
Michael Kincl k tomu dodává, že vše by se vrátilo v podstatě na začátek. Evropská komise by musela při novém posuzování státní pomoci respektovat právní názor lucemburského soudu. „To však neznamená, že veřejná podpora v této kauze bude automaticky shledána neslučitelnou se společným trhem. Samozřejmě, kdyby to nastalo, mělo by to obvyklý negativní důsledek, kterým je navracení veřejné podpory. Nicméně argumenty Evropské komise jsou velmi přesvědčivé. Takže mají, alespoň dle mne, poměrně velkou šanci na úspěch,“ uvedl Kincl.
Jiní právníci se domnívají, že velmi dobré argumenty má i tým Nomury v čele se zmiňovaným právníkem Ehlermannem. Snaha najít právě v Lucemburku „bič na ČSOB“ se však přesto může ukázat jako nereálná.
Zájmy hlavních aktérů v Lucemburku
Nomura Vzhledem ke smíru s českým státem by případné vítězství v Lucemburku nemělo až tak velký význam. Zřejmě však může pomoci ve sporech s ČSOB.
Evropská komise Uvítala by zastavení řízení. Její dřívější postup by po případné porážce mohl být zpochybněn i v dalších případech. Nemůže získat, může ztratit.
Ministerstvo financí ČR Vzhledem ke sporům státu s ČSOB by byl úspěch Nomury vítaný. Jenže formálně je ČR na druhé straně barikády.
ČSOB Uvítala by zastavení řízení. Nemůže získat, může ztratit. V krajním případě by musela vracet část státní pomoci.
Eso ve službách Nomury A víte, kdo je právníkem Nomury? Tuto otázku položil před časem jeden z úředníků Evropské komise v rozhovoru s týdeníkem EURO. Z jeho slov bylo znát, že musí jít o člověka, který má v Bruselu velký respekt. Odpověď zní Claus-Dieter Ehlermann (76), bývalý vysoký úředník Evropské komise a mimo jiné generální ředitel pro hospodářskou soutěž. Dodnes patří k nejuznávanějším právníkům v oblasti soutěžního práva. Nyní působí v právní kanceláři WilmerHale se sídlem v Bruselu. V kontaktu s touto kanceláří je v současnosti i Radek Šnábl z pražského ministerstva financí.
Švejnar a ČSOB: Vadí?
Janu Švejnarovi, který zvažuje kandidaturu na post prezidenta republiky, se vytýká, že dosud působí v čele dozorčí rady ČSOB. Problém je údajně v tom, že ČSOB vede arbitrážní spory s českým státem, takže Švejnarovi tím pádem hrozí konflikt zájmů. Profesor Michiganské univerzity na takové výtky reaguje zcela logicky. V rozhovoru pro Radiožurnál uvedl, že arbitrážní řízení je zcela běžný postup v případech, kdy se dvě strany nedohodnou. „Není to nic nepřátelského. Je to pouze vysvětlení rozdílů. A mezitím se pokračuje a věci se nepolitizují,“ řekl Švejnar. A měl naprostou pravdu. Ale pozor - jsme v Česku…
Arbitráže, které vedou firmy proti státu v Česku, jsou silně démonizované. Do značné míry za to může prohraná „televizní“ arbitráž se společností CME. Tehdy se ukázalo, že Česko lze donutit k placení obrovských miliardových částek. To hrozilo i v arbitráži s Nomurou. Stát se v očích mnohých stal fackovacím panákem. Každá nová arbitráž proti státu se v Česku sleduje s mnohem větším zájmem a také obavami než v jiných zemích.
Je tu však ještě druhý aspekt českých poměrů. Pohled řady komentátorů vychází z předpokladu, že zde mezi sebou soupeří silné politicko-podnikatelské skupiny. O některých politicích se říká a píše, že mají podezřele blízko k ČSOB, o jiných, že zase třeba k Nomuře. V prvním případě se často zmiňuje jméno bývalého ministra financí Bohuslava Sobotky, či dokonce celé ČSSD, ve druhém Sobotkových nástupců Vlastimila Tlustého (ODS) či Miroslava Kalouska (KDU-ČSL). Třeba je tento pohled pouhou virtuální realitou. Jisté naopak je, že ani ODS, ani Kalousek právě Švejnara podporovat nehodlají. A lidé, kteří viní ČSOB z vysávání peněz daňových poplatníků, považují Švejnarovu kandidaturu především za zájem banky. Arbitrážní spory mezi státem a ČSOB se politizují.
Jan Švejnar má v této situaci jedinou šanci - přesvědčit, že je mu zmiňované pojetí mocenského boje zcela cizí.
