S Pradědem v zádech

JAN JOSEF GROHMANNSeveromoravské Vrbno pod Pradědem bývalo kdysi hornickou osadou. Po vytěžení rudných ložisek se zde ale do popředí dostala výroba nití. Začali s ní místní podnikatelé Weiss a Rössler, největšího rozkvětu však dosáhla teprve za Jana Josefa Grohmanna.

JAN JOSEF GROHMANN Severomoravské Vrbno pod Pradědem bývalo kdysi hornickou osadou. Po vytěžení rudných ložisek se zde ale do popředí dostala výroba nití. Začali s ní místní podnikatelé Weiss a Rössler, největšího rozkvětu však dosáhla teprve za Jana Josefa Grohmanna.

První písemná zmínka o Vrbnu pod Pradědem pochází z roku 1348. Již tehdy se zde těžila železná ruda a v osadě panoval čilý hornický ruch. Úpadek ovšem nastal během třicetileté války, kdy roku 1646 celý kraj vydrancovali Švédové. Dolování už nebylo nikdy obnoveno a do popředí se začalo dostávat tkalcovství.

Nové situace nejlépe využil místní podnikatel Adolf Weiss. Po okolí začal skupovat surovou přízi, kterou následně barvil a jako nitě výhodně prodával. S dalším rozšířením podniku mu výrazně pomohl Ferdinand Rössler z Krásné Lípy. Roku 1800 tak vznikla niťařská firma Weiss und Rössler.

Výroba se slibně rozvíjela, nejvýraznějšího rozmachu ale dosáhla teprve po příchodu Jana Josefa Grohmanna v roce 1812. Tento mladý ambiciózní podnikatel ještě do poloviny 19. století vrbenský podnik výrazně zmodernizoval a vybudoval z něj jeden z

nejprestižnějších niťařských závodů v Rakousku-Uhersku.

ADOPTOVANÁ NETEŘ

Jan Josef Grohmann se narodil roku 1792 v Krásném Buku na Děčínsku. Ve dvaceti letech přesídlil do Vrbna pod Pradědem, kde se stal zaměstnancem obchodu s nitěmi právě firmy Weiss und Rössler. Jeho podnikatelská kariéra začala vlastně náhodou. Manželům Rösslerovým roku 1817 zemřel jediný syn a rozhodli se proto adoptovat neteř Amálii. Ta byla shodou okolností Grohmannovou milou, mladý obchodník se s ní do roka oženil a stal se společníkem rodinné firmy.

Ferdinand Rössler nedlouho poté z podniku vystoupil, a protože Adolf Weiss pobýval dlouhodobě ve Vídni, hlavní řízení firmy převzal již roku 1822 mladý Grohmann. Závod se pod jeho vedením dočkal velkého rozmachu a roku 1846 získal i právo používat prestižní označení „továrna se zemským oprávněním“. Příjmení Jana Josefa se přitom dostalo i do názvu firmy, který nyní zněl „Weiss und Grohmann“.

Hned v následujícím roce ale začala českou produkci nití silně ohrožovat anglická konkurence. Zahraniční výrobky byly díky mechanické výrobě mnohem kvalitnější, Grohmann proto neprodleně rozhodl o výstavbě nové strojní niťárny.

PODNIKAVÍ SYNOVÉ

Grohmann měl celkem třináct dětí, z nichž většina zdědila podnikatelské vlohy. Vzhledem k tomu, že ale ve firmě vládl železnou rukou a svým nástupcem dopředu určil nejstaršího syna Quida, museli další potomci hledat uplatnění jinde.

Nejlépe se vedlo Adolfu Grohmannovi, který roku 1867 získal pozemky u staré vrbenské sklárny a založil na nich továrnu na výrobu drátu, hřebíků a řetězů. Společníkem firmy se stal jeho syn Robert a společně produkci rozšířili také o kamna a parní kotle. Po Adolfově smrti roku 1895 se Robert Grohmann stal spoluzakladatelem Moravskoslezských drátoven v Bohumíně, se kterými vrbenský podnik postupně splynul.

Druhým podnikatelsky úspěšným synem Jana Josefa Grohmanna byl Eduard. Roku 1857 se výhodně oženil s Marií Raymannovou, dcerou jesenického továrníka Adolfa Raymanna. S tchánovým přispěním získal bývalou vrbenskou zbrojovku a do roku 1859 ji přeměnil na přádelnu lnu. Výdělky přitom prozíravě ukládal do cenných papírů a brzy se stal jedním z největších vlastníků akciového kapitálu v celém Slezsku.

NITĚ Z BAVLNY

Hlavním rodinným podnikem ale i nadále zůstávala vrbenská niťárna. Spolu s otcem ji od čtyřicátých let 19. století vedl již zmíněný Quido Grohmann, teprve roku 1867 se ale stal jejím jediným šéfem. Byl přitom postaven před nelehký úkol vyvést firmu z krize, která nastala vzrůstající oblibou šicích strojů, pro něž nebyly lněné nitě vhodné. Pokusy o zkvalitnění stávající produkce nebyly úspěšné, sortiment proto musel být roku 1874 rozšířen i o nitě bavlněné.

Quido Grohmann tedy situaci nakonec zvládl, více však již nestihl, protože ještě koncem roku 1874 zemřel. Vedení podniku se na čas ujal vnuk jednoho ze zakladatelů Adolf Weiss, roku 1883 ho ale vystřídal Quidův synovec Emil. Továrna měla tehdy již 400 zaměstnanců, 6500 niťárenských vřeten a 280 proplétacích strojů. Vyráběla tradiční lněné nitě všech velikostí a barev i všechny druhy bavlněných nití.Odbytové podmínky poněkud ztížil teprve konec první světové války a rozpad RakouskaUherska. Podnik tehdy již vedl Emilův nástupce Friedrich Grohmann, kterému se podařilo nelehkou situaci zvládnout.

NEPODAŘENÝ SKOK

Roku 1939 byla firma změněna na komanditní společnost a kromě bavlněných a lněných nití vyráběla i knoflíky a další oděvní doplňky. Počátek druhé světové války byl pro podnik úspěšný, na velké množství uniforem bylo totiž potřeba i velké množství nití.

Oč lépe se ale měl Friedrich Grohmann za války, o to hůře dopadl po osvobození republiky v roce 1945. Jeho továrna byla zabrána a továrník putoval do sběrného tábora. Podle svědků chtěl bezvýchodnou situaci vyřešit skokem z mostu, než však stačil přeskočit zábradlí, přítomný dozorce jeho úmysl odhalil a na místě ho zabil. Dalším členům rodiny se podařilo utéct do Německa.

Vrbenský podnik byl znárodněn a začleněn do krnovských Závodů S. K. Neumanna. V dalších letech proběhla specializace výroby - pevné prýmky a úplety se nadále vyráběly ve Vrbně, vše ostatní v Krnově. K osamostatnění podniků došlo teprve při privatizaci po roce 1989. Krnovský závod dostal název Pega, vrbenský Odetka. Po počátečních potížích následovala restrukturalizace a od roku 1998 je akciová společnost Odetka již opět zisková. Má zhruba sto zaměstnanců a vyrábí především chirurgické nitě, prošívané příze, šňůry a svíčkové knoty.