S Prsanou proti byrokratům

Nejznámější český zemědělec sní o Kavkaze

Když se ho zeptáte, kde bydlí, řekne, že na Antibolschewikenstrasse. Tak pojmenoval a cedulí označil příjezdovou cestu ke svému statku Petr Hájek, český sedlák z Pohorské Vsi v Novohradských horách. Za necelé poslední dva měsíce se stal nejznámějším zemědělcem v Česku a zřejmě i v Evropské unii. Přispěla k tomu další cedule, kterou z recese umístil u své chalupy. „Kozí sýry. Naprosto nevyhovující normám EU čili určené ke krmným účelům. Testováno na lidech,“ stojí mimo jiné na vývěsce, která vzbudila zájem médií a přiměla hygieniky, aby se o malovýrobce kozího sýra začali zajímat. Přitom Hájek denně vyrobí nanejvýš pět kilo vyhledávané pochoutky.

Co chutná celebritám.

Pro podomácku vyráběné mléčné výrobky si k Hájkům jezdí i známé osobnosti, například režisér Jan Kačer, herec Karel Heřmánek, zpěvák a skladatel Michael Kocáb. Sýry má novohradský sedlák vyprodány na týden dopředu. „Stavíme na české chuti, které není příjemný kozí pach. Proto děláme čerstvé sýry, jež kozinou cítit nejsou,“ říká Hájek, vyrábějící šest druhů sýra s poetickými názvy, jako je Prsana či Mucha. To však hygieniky příliš nezajímá. „Dostal jsem od krajské hygieny a veterinářů nařízení, že do půl roku musím přizpůsobit podmínky výroby sýra, jinak po mně půjdou,“ konstatuje Hájek. Co po něm hygienici ale vlastně chtějí, však zemědělec přesně neví. „Musel bych se podívat do zákonů, a to se mi nechce. Pochopil jsem jen, že bych měl prostory vykachlíkovat, mít různé vchody a všechny výrobní místnosti navzájem oddělené. Napočítal jsem, že bych jich potřeboval šest, zatímco teď sýry dělám v jedné,“ kroutí hlavou Hájek. „Nemíním se přizpůsobovat něčemu, o čem nevím, budu-li to dělat celý život, a taky mi to přijde zbytečná buzerace. Chce-li někdo žít ve sterilním prostředí, tak ať si tak žije. Je snad demokracie a nabídka a poptávka, a já jsem všechny upozornil na to, že svoje sýry nedělám na základě pravidel hygieny. Každý si může svobodně vybrat,“ rozčiluje se. Hájek navíc zjistil, že sýry nemůže vyrábět ani ke krmným účelům. „Musel bych zase splňovat podmínky výroby krmiv,“ konstatuje s povzdechem Hájek. „Nejhorší je to, že jsem se vlastně udal. Stručně řečeno: lidi nejsou svině, ale já jsem blb.“

Jak na hygieniky.

Hájek tvrdí, že velký zájem o jeho sýry vyplývá právě „nehygienického“ způsobu výroby. Ovšem rozšiřovat ji nehodlá. „Pro mě bude jednodušší, bude-li nás to dělat víc. Vlastně bych tím řešil i nezaměstnanost. V každé vesnici může být člověk s deseti kozami, a na nich lze bez problémů za měsíc vydělat deset tisíc korun za prodej sýra a mléka. A stát by ušetřil na dávkách,“ je přesvědčen Hájek. Zaměstnat se snažil i místní důchodce. „Chtěl jsem, aby mi na sýr dělali krabičky ze dřeva, bohužel jsem se se zlou potázal.“ Co udělá Hájek za půl roku, až vyprší ultimátum hygieniků? Příliš si s tím hlavu neláme. „Museli by mi prokázat, že sýry prodávám. Já je totiž vyrábím pro vlastní potřebu. Když přijdou hosté a já jim nabídnu, tak je to moje věc. A když mi oni potom přispějí na farmu, tak je to zase jejich záležitost,“ přemýšlí nahlas. „Jiné řešení bohužel nevidím, i když mi rozhodně takové obcházení zákonů správné nepřipadá. Daleko lepší by bylo stanovit si mantinely. Například pro malovýrobu do deseti kilo sýra denně by mohla platit jiná pravidla než pro firmy se stovkami koz,“ domnívá se Hájek.

Recepty po babičce.

Zredukovat Hájkovo podnikání na pouhý chov koz by nebylo správné. „Před příchodem komunistů moji předkové podnikali v zemědělství a i po únoru jsme bydleli na vesnici a vždycky měli alespoň jednu kozu. Z nadojeného mléka se dělaly sýry, některé recepty jsou staré šest generací,“ říká čtyřicátník Hájek, který vyrostl v severních Čechách, kde absolvoval elektrikářské učiliště. Na střední zemědělskou školu totiž nemohl, zájemců o zemědělství byl tenkrát přetlak a Hájek byl už tenkrát rebel, s režimem se moc nekamarádil. „Jednou jsem vzal kolem ramen hrdinu socialistické práce a řekl jsem mu, že potřebuji udělat VUML (Večerní univerzita marxismu-leninismu - pozn. red.). A když se mě dotyčný euforicky zeptal, na co to potřebuji, odpověděl jsem, že budu mít tlačenku v Indii na fakírské škole. Tím jsem byl naprosto vyřízený. Na druhé straně mě alespoň nikdo nenutil vstoupit do strany,“ vzpomíná.
Na vysokou školu zemědělskou se dostal po revoluci, nedokončil ji však Předtím se živil jako elektrikář a přitom si přivydělával v šermířské skupině Bohemia. K opravdové práci na vesnici se Hájek dostal až díky své ženě Janě, která pochází z koňácké rodiny. Její příbuzní dodnes chovají koně ve středočeském Štiříně, kde se sedlačením začínal i Hájek. Před čtyřmi roky se vydal jako správce statku na Šumavu. Odtud pokračoval do Novohradských hor. Stěhování zvířat však nebylo levné a současný pán statku v Pohorské Vsi musel prodat deset koní. Dnes vlastní 30 hektarů pozemků a dalších 30 hektarů si pronajímá.

Za barvu se platí.

I když kozy chová Hájek spíše doplňkově, říká, že jde o skvělý byznys. „Kilo sýra prodávám za dvě stovky, přitom v Německu za deset dekagramů chtějí i pět euro. Také kozí maso je docela drahé, potrpí si na něj hlavně Vietnamci a Turci. Za pětitýdenního kozlíka dostanete patnáct set. Loni jsem jich prodal deset,“ říká Hájek. Navíc se stát rozhodl chov koz podporovat. V poválečném Československu bylo totiž milion a půl koz, dnes je jich v Česku asi jen 35 tisíc. Přitom dotace chovu koz jsou stále nižší. „Před dvěma lety bylo dva tisíce korun na kozu, loni třináct stovek, letos už jen sedm,“ říká Hájek.
Kromě koz chová i „papírového“ kozla Hektora. Koupil jej prý docela dobře, dotace se totiž odvíjejí i od barvy zvířete, a to pak ovlivňuje i jeho cenu. „Ještě loni by mě takový bílý kozel přišel na sedm tisíc a teď jsem jej dostal za tři. Na hnědou kozu totiž dostanu kvůli zachování geofondu o sedmnáct stovek více než na bílou, takže se ty barevné prodávají dráž,“ vysvětluje Hájek. Kromě dotací na jednotlivá zvířata dostanou chovatelé koz ještě další prostředky od Evropské unie, na oplocení a na údržbu.krajiny. Hájek uvádí, že dotace tvoří až 50 polovinu příjmů. „I bez dotací by se dalo žít, ale nebyly by peníze na investice a rozvoj,“ tvrdí.

Natřískáno.

Hlavním Hájkovým zájmem jsou však ušlechtilí koně. Těch má dvacet, a to ze dvou krevních linií. První pochází z roku 1775 a druhá z roku 1825. Koně Hájek nejen prodává, ale i půjčuje hostům, protože podniká zejména v agroturistice. Zatím hosty ubytovával přímo v rodině, ale do příštího léta chce na domě přistavět patro se čtyřmi apartmány. „Již dnes k nám jezdí děti z Bavorska, některé na celé prázdniny. Často je musíme ubytovávat po okolí. Od června do září, kdy tu máme natřískáno,“ konstatuje. Na den dostává za české dítě 350, za německé 450 korun. Částka zahrnuje stravu i ubytování. „Kvůli agroturistice potřebuji mít klasické selské hospodářství - pár koz, kravek, slepic, králíků a nějaké včely. Děti se mnou točí med, starají se o zvířata. Chceme, aby u nás bydlely jako u babičky,“ usmívá se Hájek.

Na Kavkaz.

Hájek hodlá rovněž přistavět devatenáct stájních boxů, aby měl místo i pro „hostující“ koně. „Jsou koňáci, kteří chtějí vyrazit na prázdniny a vzít koně s sebou,“ říká . Počítá také s tím, že přikoupí oněch třicet hektarů, které má zatím v nájmu. Aby snad jeho aktivit nebylo málo, je rovněž správcem místního hřbitova v Pohorské Vsi. „Hřbitov je německý, dostávám za správcovství ročně pět tisíc korun, ale dělal bych to i zadarmo. Nasekám si totiž přitom i trávu pro kozy,“ pochvaluje si Hájek. „Kdyby to šlo, rád bych koupil celé údolí na Kavkaze a tam měl zvířata úplně na volno. Při kolapsu ekonomiky bychom přežili alespoň pět let. A to aniž by se zvířata množila,“ popisuje svůj životní sen rebel z Pohorské Vsi. K Rusku mají Hájkovi zřejmě vztah. Jeho žena, která dojíždí učit do 50 kilometrů vzdálené malotřídky, již zvládla vystudovat dvě vysoké školy a další dvě ještě studuje. Všechny se zaměřují na religionistiku, sociologii a historii, a to především ruskou.