Zemřel muž, který vždy využil příležitost nevyužít příležitost
Abu Ammar tedy minulý týden zemřel. Muž, o kterého se vedou spory celé půlstoletí. Netýkají se ovšem pouze jeho politického či (polo)vojenského působení. Do jeho osudu bylo kdysi vepsáno, že spory se povedou také o jeho první a poslední dny. O to, kdy a kde přišel na svět, o to, kdy z něj skutečně odešel, a kde nakonec bude pochován. Ne že by tuto okolnost sám nepřivolal. Naopak: zdá se, jako kdyby Abu Ammar učinil vše pro to, aby se i z jeho mezních lidských okamžiků stalo politikum.
Palestinský předák, v Česku známější pod jménem Jásir Arafat, neměl rád svůj rodný list. Tato úřední listina stvrzuje, že se narodil 24. srpna 1929 v egyptské Káhiře. Jak nesymbolické! Jásir Arafat ve všech životopisech vždycky uváděl, že se nejenže narodil již 4. srpna 1929, ale především - v Jeruzalémě. To se lépe hodilo k cílům, které ztělesňoval.
Podobně se to má i s posledními dny Abu Ammara. Ačkoli musel vědět, že Izrael něco takového nedovolí, jeho přáním bylo, aby byl pochován na jeruzalémské Chrámové hoře. Jásir Arafat jako by tím následoval kroky jednoho ze svých největších a nejosobnějších rivalů, Ariela Šarona. Ten v roce 2000 vystoupil na Chrámovou horu sice živý, ale vyvolal tím ozbrojené palestinské nepokoje, jež zmrazily mírové rozhovory, zprostředkované americkým prezidentem Billem Clintonem na celý rok.
Zkrátka: neověřené spekulace, jež se v posledních dnech šířily mezi reportéry a pozorovateli, říkaly, že Jásir Arafat ležící v komatu v pařížské nemocnici směl zemřít teprve tehdy, až bude vše připraveno pro jeho pohřeb. Nakonec se tak opravdu stalo: krátce poté, co izraelské úřady povolily pohřbít Abu Ammara v Ramalláhu (jeho druzi ho vložili do kamenné rakve, aby snad mohl být někdy převezen do Jeruzaléma), Jásir Arafat dle francouzských lékařů zemřel. Další ze sporů o legendu mohl začít.
Blízkovýchodní kolečko.
Ale i v životopisu Abu Ammara musí být něco jisté.
Jásir Arafat se narodil jako jedno ze sedmi dětí bohatého obchodníka pocházejícího z Gazy. Jeho úplné jméno Abdel-Rahman Abdel-Raouf Arafat al-Qudwa al-Husseini naznačuje, že z matčiny strany patří do rodiny prominentní muslimské sunitské rodiny Husseini, jež pochází z Jeruzaléma. Ona tři města – Gaza, Jeruzalém a Káhira – se prolínají celým životem budoucího manžela Suhy, s níž se oženil na konci osmdesátých let, a budoucího otce dcery Zahwy, která se manželům Arafatovým narodila v roce 1995.
Ačkoli Jásir Arafat navzdory rodnému listu vždycky popíral, že by se v hlavním egyptském městě narodil, chlubil se tím, že v Káhiře studoval. Není divu: v letech 1952 až 1956 v ní nejenže získal inženýrský stavařský diplom, ale poprvé si vyzkoušel i politickou práci. Mladý student Arafat v Káhiře čtyři roky vykonával funkci prezidenta Palestinské studentské ligy a péči o studentské záležitosti završil činem: v roce 1956, v čase Suezské krize se nechal odvést do egyptské armády, jež právě válčila s Izraelem.
Následující Arafatův život je v jistém smyslu životem „on the road“. V roce 1957 se přestěhoval do Kuvajtu, kde pracoval jako inženýr a připravoval se na své budoucí politické aktivity. V roce 1965 podnikl se svou družinou ozbrojené útoky vůči Izraeli z území Sýrie. V roce 1967 se objeví na okupovaném Západním břehu, ale musel prchnout do Jordánska, kde se jeho ozbrojená skupina podílela na vzniku krátké občanské války. Jordánská vláda to ovšem nestrpěla a Abu Ammar musel v roce 1970 uprchnout do Sýrie. O dva roky později zamířil do Libanonu, kde zůstal až do roku 1982, kdy do země vstoupila izraelská armáda a oblehla Bejrút. V letech 1982 až 1993 se šéf Organizace pro osvobození Palestiny usadil v Tunisu.
Tento „turistický“ seznam by stále ještě mohl vyhlížet pokojně. Ona léta jsou ovšem vyplněna dvojím druhem politiky, jež je spojována s Jásirem Arafatem a jeho bezprostředním politickým okolím: na jedné straně diplomatickým působením, na straně druhé především násilnými akcemi od guerilových výpadů na izraelské území, přes únosy letadel, až po útok na izraelské sportovce na mnichovské olympiádě v roce 1972. Ostatně, své krédo artikuloval v roce 1974 před Valným shromážděním OSN docela jasně: „Přicházím s mírovou olivovou ratolestí a s pistolí bojovníka za svobodu. Dejte pozor, aby ratolest z mé dlaně nevypadla“.
Pouštní šejk.
Ačkoli si většina světových politiků dávala po Arafatově smrti dobrý pozor na slova a mluvila o mrtvém většinou jen dobře, nesmiřitelný rozpor nešlo zakrýt ani ve chvíli tak pietní: zatímco pro část světa je Jásir Arafat představitelem osvobozeneckých vizí, pro jinou bude navždy spíše teroristou.
Tak či onak, Abu Ammar, svými životopisci označovaný za workoholika, ve své politické kariéře několikrát zřetelně selhal. Podobně jako jeho předchůdce (jeruzalémský Velký muftí Haj Amin al-Husseini, jenž dovedl Palestince k tragickému neúspěchu v roce 1948), také Jásir Arafat se několikrát historicky přepočítal. Jestliže Muftí se neprozřetelně spojil s Adolfem Hitlerem, Abu Ammar se v čase kuvajtské krize postavil na stranu Saddáma Husajna. Výsledkem nebylo pouze prohloubené podezření v západních zemích, že Arafat je nespolehlivý partner, ale také izolace ze strany arabských zemí z oblasti Zálivu.
Druhou největší Arafatovou chybou bylo pravděpodobně odmítnutí velkorysých návrhů na smír, které v roce 2000 zprostředkoval Bill Clinton. Jásir Arafat se tehdy domníval, že může na Izraeli získat ještě víc, než kolik nabízel někdejší izraelský premiér Ehud Barak, a zdržoval dohodnuté vyhlášení palestinského státu. Mírové rozhovory, vedené v Camp Davidu, se nakonec rozplynuly v palestinských násilnostech, které vyvolal již zmíněný výstup Ariela Šarona na Chrámovou horu, posvátnou jak pro Židy, tak i pro Muslimy.
A konečně, mezi Arafatovy politické chyby se dá nepochybně počítat i to, že ani neurčil, ani nebral, ani nevychoval jasného následníka. Způsob jeho vlády nad palestinskými záležitostmi byl často přirovnáván k praktikám pouštního šejka, předsedajícího družině patolízalů, udržované ve stavu loajality četnými dary. Nyní to ovšem znamená, že po mrtvém šejkovi zůstává nebezpečné politické vakuum. Organizace pro osvobození Palestiny se nikdy nedokázala pod Arafatovým vedením proměnit v moderní politickou organizaci.
Přesto všechno, kdo by zapomněl: Nobelova cena za mír. Dostal ji v roce 1994 s Izraelci Izákem Rabinem a Šimonem Perezem. Ona cena je ale spíše připomínkou dvou faktů: udílení této ceny je velmi zpolitizované, a Arafatův život se podobá houpačce. Ostatně, jaké nejčastější přirovnání se mu dává? „Je to muž, který vždycky využije příležitosti nevyužít příležitosti.“
Strážce pokladu.
Jistý cynismus, který se nad Arafatovým stavem objevoval v posledních dnech jeho života, ale nepodporovala pouze skutečnost, že Abu Ammar dávno a tragicky přežil období vlastní politické užitečnosti. Podporovala ho i dlouhodobá nejistota ohledně palestinských financí. Jak již řečeno, Jásir Arafat nesnášel kolektivní vládu a do značné míry vedl palestinské záležitosti sám. Takže: kdo všechno má přístup k tučným kontům? Jeho žena? A dostanou se k nim i političtí pokračovatelé Abu Ammara?
Tyto otázky se vznášely nejen nad pařížskou vojenskou nemocnicí. Jde totiž o hodně: Mezinárodní měnový fond uvádí, že pomoc plynoucí od roku 2000 Palestinské samosprávě dosahovala jedné miliardu dolarů ročně. Časopis Forbes sice v roce 2003 odhadl Arafatův osobní majetek na 300 milionů dolarů, ale četné komentáře konstatují, že nikdy nebylo zcela jasné, kde leží hranice mezi palestinskými veřejnými fondy a Arafatovým osobním jměním.
Ředitel Izraelsko-palestinského centra pro výzkum a informace Gershon Baskin tvrdí, že palestinskou delegaci, která se snažila dostavit k pařížskému Arafatovu lůžku, zajímalo především toto téma. Existovaly totiž obavy, že by kontrolu nad konty mohla získat Arafatova žena Suha.
To nakonec asi nebude pravda, ale jak před časem poznamenali někteří komentátoři, možná by šlo ještě o lepší variantu. Nedávný audit palestinských financí totiž prokázal, že nejenže kdesi zmizelo 900 milionů dolarů, ale že v „Arafatově podniku“ ani neexistuje pořádné účetnictví.
Zkrátka, i kdyby mělo jít jenom o otázku peněz, tyto skutečnosti dávají za pravdu spíše těm, kteří říkají, že palestinská správa na tom může být bez Abu Ammara jedině líp.
