Řečníci na konferenci „Příčiny, důsledky a řešení finanční a ekonomické krize“ se většinou shodli na tom, že utažení „regulačních šroubů“ dalším krizím nezabrání. Spíš volají po opatřeních, která by podpořila základní elementy trhu, a po lepší koordinaci stávajících regulátorů.
Autor: Profit
Dnes proběhla v Poslanecké sněmovně konference „Příčiny, důsledky a řešení finanční a ekonomické krize“ pořádaná NEWTON College, a.s. ve spolupráci se Vzdělávacím střediskem na podporu demokracie. Na fóru vystoupila celá řada řečníků od byznysmenů, přes bankéře (ať už komerční či centrální) a zástupce think tanků až po akademické pracovníky.
Odkud se vzala?
Tato krize vycházela z uvolněné monetární politiky ve Spojených státech na začátku 90. let, která způsobila velkou konjunkturu provázenou boomem na trhu z nemovitostmi, uvedl svůj příspěvek ekonom a šéf CERGE-EI Jan Švejnar. Navíc se ukázalo, že hodnocení rizik nereflektovalo dostatečně skutečnost (ratingové agentury nezvládly situaci, investiční balíčky byly „hrozně složité“ – nikdo jiný jim nerozuměl). Po problémech na realitním trhu se dostaly do potíží finanční instituce v USA a západní Evropě. Následovaly dopady na reálnou ekonomiku a to nejdříve v zemích postižených finanční krizí a pak ve všech ostatních (včetně Česka, kde je stabilita finančních institucí vysoká). Švejnar připomněl, že na rozdíl od řady českých politiků, kteří tvrdili až do konce minulého roku, že se krizi vyhneme, on nikdy tak optimistický nebyl.
Podle Milana Šikuly, ředitele Ekonomického ústavu Slovenské akademie věd, krize pramenila zejména z obrovského přebytku kapitálu (v důsledku rychlého růstu), který se přeléval na finanční trhy, jejichž expanzi ještě urychlilo obrovské zadlužování. V této souvislosti si Šikula několikrát během svého vystoupení stěžoval na škodlivost „fetiše růstu“. Podle něj jsme se stali obětí morálního hazardu provázaného se selháním ratingových agentur, nadměrnými odměnami pro manažery a tolerancí daňových rájů.
Ekonom a člen ČSSD Jan Mládek v politicky laděném projevu mluvil o chamtivosti finančníků (především těch amerických) a „morální neetičnosti“ toho, aby ztráty platili „běžní daňový poplatníci“. Jako řešení nabízí vyšší zdanění kapitálových toků – je podle něj třeba „trestat“ ty, co krizi způsobili, a výrazné „utažení regulačních šroubů“.
Člen bankovní rady ČNB Vladimír Tomšík však upozornil, že když se to s regulačními opatřeními přežene, dosáhne se jen deformace trhu a nic se nevyřeší. I Tomšík však připustil, že dohled selhal, respektive se nepodařilo „podchytit“ nové trendy na finančním trhu (zejména nové produkty a vzestup nebankovních institucí). Podle něj je především potřeba podpořit alokační funkci trhu a ne vše „zregulovat“ a lépe koordinovat fungování stávajících národních regulátorů (například v USA nespolupracují dostatečně). Pokud už chceme předávat pravomoci do rukou nadnárodních institucí (například na úrovni EU), neobejdeme se také bez předání odpovědnosti za jejich rozhodnutí. To teď stále leží na bedrech daňových poplatníků v jednotlivých členských státech, uzavřel Tomšík s tím, že ani 10 let po zavedení eura společná fiskální politika v rámci eurozóny neexistuje.
Podle Milana Žáka, ředitele Centra ekonomických studií, je základní příčinou krize rozchod ekonomie s etikou, tedy odluka od principů, které prosazoval jeden z „otců“ ekonomie Adam Smith.
Luděk Niedermayer z Deloitte ČR poukázal na fakt, že ekonomiky, které zafixovaly své měny na euro, se dostaly do velkých problémů (předpoklad rychlého přechodu na jednotnou měnu se nenaplnil) a na krizi doplatily nejvíce. Niedermayer však upozornil, že samostatná měna a vývoj jejího kurzu místo aby šoky absorbovala, je svou vysokou volatilitou vyvolává (viz vývoj kurzu koruny). Přijetí eura je podle Niedermayera v Česku možné v roce 2013 a nelze ho než doporučit.
Tomáš Sedláček, makroekonomický stratég ČSOB, se domnívá, že pokud chceme někoho vinit z krize musíme mu zároveň děkovat za sedm let bouřlivého ekonomického růstu. Sedláček se tedy ptá: Stojí nám sedm let prudkého růstu za několik let recese? Připomněl, že například česká ekonomika za toto období expandovala téměř o polovinu (nárůst HDP o 48 %). Sedláček závěrem připomněl, že „subrime hypotéky“ činily na americkém hypotečním trhu pouhých šest procent a samy o sobě by tak hlubokou krizi, jaká vypukla minulý rok na podzim, způsobit nemohly.
Kam dál?
Podle Švejnara je sice dobře, že „skončila panika“, nicméně teď nastává „chronická fáze“ krize a nikdo neví, kdy se povede opět nastartovat dlouhodobý růst. Švejnar se domnívá, že z krize vedou v zásadě tři cesty, které mohou být charakterizovány následujícími písmeny: „V“, „U“, „W“. Zatímco „V“ symbolizuje rychlý návrat k růstu, „U“ znamená, že si nějaký čas na „dně“ pobudeme a nejhorší variantou je „W“ – po vzestupu bude následovat ještě pád (všechna písmena představují tvar křivky vývoje HDP). U rozvojových zemí jsou podle Švejnara predikce možná až moc optimistické a dostatečně nezohledňují jejich závislost na exportu na vyspělé trhy (příklad Číny).
Více na EurActiv.cz.
