Zákonem danou regulaci chování řetězců vůči dodavatelům považuje nový šéf Potravinářské komory za zbytečnou. „Musíme se k sobě chovat jako seriózní partneři a domnívám se, že vzájemná dohoda je možná,“ říká Miroslav Toman.
Miroslav Toman, prezident Potravinářské komory ČR: Zákonem danou regulaci chování řetězců vůči dodavatelům považuje nový šéf Potravinářské komory za zbytečnou. „Musíme se k sobě chovat jako seriózní partneři a domnívám se, že vzájemná dohoda je možná,“ říká Miroslav Toman.
V posledních letech jsme se dočkali několika pokusů o regulaci chování obchodních řetězců vůči dodavatelům, zejména potravinářským podnikům. Vedení Potravinářské komory občas s navrhovanou formou regulace souhlasilo, občas ne. Jak se na ten problém díváte vy?
Já si myslím, že je třeba s nimi v první řadě nutné diskutovat o tom, co je a co není ze strany výrobců potravin a obchodníků ve vzájemných vztazích možné. Musíme si například ujasnit podmínky přístupu výrobků na trh, to je jedna z hlavních priorit. Čili to znamená, že se spolu musíme začít konstruktivně domlouvat a neměli bychom spolu bojovat. Jsme přece standardní obchodní partneři a jde jenom o to, aby byly obchodní podmínky pro obě strany přijatelné.
To znamená, že nejste pro regulaci řetězců formou zákona? A byla by podle vás vůbec přijatelná pro Evropskou unii, která obdobné kroky – například v poslední době Slovensku – prostě zakázala? My si hlavně musíme ujasnit, co si pod tou regulací představujeme. Některé evropské země určitou regulaci mají a já si myslím, že nějaké vymezení obchodních podmínek by mělo být. Na druhou stranu jsem přesvědčen, že vyvolávání jakýchkoli antagonistických vztahů mezi oběma stranami je naprosto zbytečné a nežádoucí. Opakuji, my se k sobě musíme chovat jako seriózní partneři a já se domnívám, že vzájemná dohoda je možná. | |
| Ing. Miroslav Toman, csc. Narodil se v roce 1960. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou a poté na ní i působil, po roce 1990 byl čelným představitelem zemědělských společností Agrotec Hustopeče a Agrotrade. V letech 1996 až 2001 působil v diplomatických službách ve Spojených státech a na Slovensku, od roku 2002 do počátku letošního roku byl náměstkem ministra zemědělství a státním zemědělským tajemníkem. V době vstupu České republiky do Evropské unie byl hlavním vyjednavačem podmínek vstupu za rezort zemědělství. Miroslav Toman je ženatý a má tři dcery. |
Každý hledá viníka
Třeba když se mají zdražit potraviny?
To je jeden z příkladů, který se zatím pojímá naprosto iracionálně. Je přece jasné, že růst cen potravin je nevyhnutelný a dohadovat se o tom, kdo za to může, zdali výrobci suroviny, zpracovatelé nebo obchodní řetězce, je alibismus. Stejně tak, jako kdo může nárůst cen potravin zbrzdit. Pro nás všechny by přece mělo být podstatné, aby měl každý z článků potravinového řetězce prostor pro svou existenci.
Co nejvíce vadí našim potravinářům na bruselské byrokracii? Řada výrobců tvrdí, že poškozuje nové země. Budete tedy usilovat o nějaké změny? Evropská legislativa je především příliš složitá, takže chceme pracovat v rámci revize potravinářských zákonů na jejím zjednodušení. Bohužel jsme stále ve stadiu, kdy se legislativa dále komplikuje, například v případě označování výrobků. Diskutuje se navíc o stále přesnějším označování původu suroviny, původu výrobků, ochranných značkách původu. Je ovšem otázkou, do jaké míry jsou pro spotřebitele všechny tyto informace důležité. Pokud se týká našich aktivit na půdě Evropské unie, musíme se určitě bavit především o problematice zeměpisných značení, ale také o podporách propagace zpracovaných výrobků a abych se vrátil na začátek, tak také o nějakém sjednocení politiky ve vztazích mezi dodavateli a maloobchodem. Mluvil bych ale o sjednocení podnikatelských standardů, ne o pojmu regulace. Co je potřeba legislativně sjednocovat v tuzemských zákonech?
Naprosto podstatné je stanovit, především v oblasti dodržování hygienických předpisů, kde končí odpovědnost výrobce potravin a kde začíná odpovědnost distributora nebo prodejce. A také, jak na to reagovat v systému rychlého varování RAFF, při stahování výrobků z trhu a podobně. To vše by mělo být součástí určité potravinářské vize do budoucnosti. Nerad bych v této souvislosti použil obvyklý pojem koncepce. Nicméně jde o to, že naši výrobci musí mít základní představu o tom, co mohou například v podpoře tuzemské výroby od státu čekat. Čili aby měli představu o tom, jakou má o tom představu stát.
Regiony si zaslouží podporu
Jakou roli by měli mít v našem potravinářství střední a drobnější výrobci – vedení Potravinářské komory se v minulosti občas vyčítalo, že se jich příliš nezastává.
Je to především o angažovanosti krajů. V zemích původní evropské patnáctky je angažovanost regionů mnohem vyšší než v Česku, i když situace se v poslední době mění i u nás.
Je jasné, že v tomhle musíme pokračovat, je to největší výzva pro menší regionální výrobce a regionální značky a nakonec i pro spotřebitele jako alternativa vůči globalizovaným značkám, které jsou při jejich nesporné kvalitě v zásadě anonymní. Regionální výrobci si tedy zaslouží a také potřebují velikou podporu, a to nejen finanční, ale musíme najít také určitou koncepci této podpory a sjednotit podmínky například při oceňování jejich značek.
Do letošního roku byla určitou vlajkovou lodí propagace domácích potravin značka Klasa. Jenže ta je nyní dostupná i pro zahraniční výrobce. Mohou podle vás regionální značky roli identifikace domácí produkce převzít?
Klasa podle mne zůstane i do budoucnosti symbolem tuzemské produkce, nicméně dosavadní prezentaci je třeba změnit. Nejde ani tak o to, že není možné používat slova jako „národní“ a podobně. Jde především o lepší komunikaci této značky, o to, abychom dokázali spotřebiteli vysvětlit její výhody, jako je například jednoznačná dohledatelnost původu potravin, důslednější kontrola oceněných výrobků a vyšší kvalita. A také tuto značku podpořit propagací na prodejním místě, což usnadní orientaci zákazníka a zvýší jeho schopnost ji najít.
V zahraničí se na propagaci tamních produktů finančně podílejí i jejich výrobci. V Česku tomu tak dosud není a možná také to sehrálo v Bruselu roli v tom, že původní podobu Klasy Unie zakázala. Počítáte nicméně do budoucna se spolu- účastí výrobců na propagaci této obecné značky?
V budoucnosti by se určitě naši výrobci měli podílet na její prezentaci. Nicméně zatím by měl v této podpoře ještě pokračovat stát. Stejně tak tomu bylo v zemích Evropské unie, kdy stát nejprve propagaci domácích potravin inicioval, pak finančně podpořil a teprve následně předal financování a marketing podnikatelům.
Na propagaci našich potravin by se ale měl stát podílet také prostřednictvím podpory regionálních značek. Tak by mohla vzniknout jakási „regionální Klasa“, identifikovatelná názvy podle regionálních zvyklostí a především oceňovaná v systému, který by byl snadno pochopitelný pro spotřebitele.
Ten se v současné názvoslovné džungli orientuje opravdu nesnadno. Na jeho emoce útočí různá zdravotní tvrzení, zavádějící názvy, napodobování klasických log…
Tady by měly do budoucna sehrát zásadní roli jednotlivé výrobní cechovní svazy a jednou z mých největších ambicí je tuto dosud nepříliš využívanou pozici co nejvíce posílit. Taková cechovní pečeť na výrobku by totiž mohla a měla sehrát roli jakési druhé Klasy, a můžeme například diskutovat o tom, že by ve spojení s oceněním Klasa byla vlastně jakoby důležitější. Nebo by byla cechovní pečeť a Klasa na stejné úrovni, podstatné ale je, že profesní cechy a svazy by se touto pečetí zároveň staly strážci kvality.
Hlavně se nenapálit A co osvětová role komory? Hlavně co se týče orientace spotřebitele v tom, zdali jsou, či nejsou pravdivé údaje, které se na výrobcích dočte. Mám na mysli právě ta zdravotní tvrzení, pro která zatím nejsou stanovena jednotná pravidla. Potravinářská komora má samozřejmě ambici být tím, kdo dokáže spotřebiteli nabídnout seriózní a objektivní informace a spoluvytvářet jeho postoj k jednotlivým typům a kategoriím výrobků. Ale i tady musí hrát nezastupitelnou roli cechovní svazy. Jaký je vlastně váš postoj k četnosti povinných i nepovinných informací uváděných na obalech potravin?
Já se domnívám, že teze, podle které vyvolává větší jistotu spotřebitele skutečnost, že na obalech výrobků popíšeme do nejmenších detailů, z čeho se skládá a z čeho ne, nemusí být vůbec pravdivá.
O definitivním návrhu rozpočtu ministerstva zemědělství, pod které spadá i potravinářství, se ještě bude nějakou dobu diskutovat. Přesto už zazněly informace o tom, že dosavadní podpory potravinářství se sníží. Co by bylo důsledkem?
Já samozřejmě rozumím tomu, že je nutné v rámci reforem určitým způsobem upravit rozpočet, i ten ministerstva zemědělství, nicméně potravináři jako takoví dostávají z rozpočtu tohoto rezortu řádově jedno procento z veškerých peněz, a to v rámci dotačního titulu 13.c zhruba 300 milionů korun ročně. Podotýkám, že tyto peníze jsou určeny na inovace výrobních technologií a procesů, jsou to tedy investice do konkurenceschopnosti našich potravinářských podniků.
Kromě toho má Potravinářská komora ČR nárok v rámci podpory nevládních organizací na finanční prostředky ve výši něco přes tři miliony korun. A to je vše. Menší a střední firmy mohou také využít evropských peněz z Operačního programu, ale ne všechny. Z ryze tuzemských zdrojů ale dosáhneme jen na jediný podpůrný program, jehož platnost ještě ke všemu v příštím roce skončí. Bylo by proto velmi nešťastné tyto jediné zdroje pro potravinářství nějakým způsobem omezit.
Ono ale platí, že pokud nějaký podpůrný program existuje, může se jednat o jeho dalším prodloužení, takže podpora inovací by možná skončit nemusela?
Ano, pokud dosavadní dotační titul zachováme, tak o tom můžeme s Bruselem jednat. Ale když jej sami předčasně zrušíme nebo omezíme, asi bychom jeho další existenci obhajovali dost obtížně.
