fokus
Skoro každý z nás u sebe nosí smrtící zbraň. Je jí mobilní telefon. Teroristé tento komunikační prostředek moderní doby zřejmě použili k odpálení bomb na madridských nádražích. Experti upozorňují, že mobil může snadno fungovat jako rozbuška. Sebevražední atentátníci nejsou zapotřebí. Stačí zavolat z bezpečného místa na telefon, který se předtím uloží na místo plánovaného útoku, a zahájit tak hromadné vraždění. K odpálení se hodí i budík přímo v aparátu.
Co s tím? Jsou-li mobily vraždící zbraní, musíme je mít pod kontrolou, říkají zastánci přísných bezpečnostních opatření. Operátoři by měli poskytovat informace o telefonátech podezřelých osob, odposlouchávání hovorů takových lidí by mělo být naprostou samozřejmostí. Za určitých okolností by mělo být možné odpojit mobilní síť. Šéf civilní rozvědky František Bublan v České televizi prohlásil, že právě takový krok před časem zabránil většímu počtu výbuchů při teroristickém útoku v Moskvě.
Potíž je v tom, že česká diskuse o charakteru nutných bezpečnostních opatření má nádech politikaření místo toho, aby se na prvním místě zkoumalo, co může být opravdu účinné. Ministr vnitra Stanislav Gross a jeho podřízení posílají do ulic více policistů, brání v příjezdu více cizincům. Každý vidí, že se něco děje. Grossovi to asi přinese politické body, ale máme jistotu, že jsme nyní lépe ochráněni?
Opozice zase křičí, že se vláda snaží zneužívat tragických událostí, aby omezovala svobody občanů a posilovala pravomoci bezpečnostních složek. Občan by si pomalu mohl myslet, že ho chlupatí zítra odvedou do basy, aniž by sdělili jakýkoliv důvod. Potřebujeme diskusi – a to i na politické úrovni – o tom, kde končí zajišťování bezpečnosti a začíná porušování svobod a o tom, zda to či ono opatření už zachází za onu hranici.
V českých poměrech se musíme obávat, že leckomu nejde ani tak o skutečnou efektivitu, ale spíše o předstírání, že se něco dělá. Nejasný výsledek operace Čisté ruce, v níž šlo mnohdy spíše o okázalou akci, vyvolává pochybnost, zda je vláda opravdu schopna bojovat s terorismem. Politický styl mistra zákulisních machinací Stanislava Grosse také může působit dojmem, že není kompatibilní s opravdu účinnou politikou.
Na druhé straně už to, že se něco dělá, může mít svůj význam. Nejhorší ze všeho by bylo žít v atmosféře strachu. Cestujícího, který nastupuje do letadla, sice může důkladná kontrola obtěžovat, ale zřejmě získá pocit, že je lépe ochráněn. Není možné podléhat teroristům a zavádět nesmyslná, přehnaná pravidla. Zároveň je ale nutné posilovat pocit bezpečí. Bez něj totiž žádná svoboda beztak neexistuje.
Týdeník EURO hovořil o bezpečnostních opatřeních s předním švédským politikem, místopředsedou Evropské lidové strany Bo Lundgrenem. Švédsko se proslavilo jako země s velmi otevřenou společností. Šlo to tak daleko, že ani premiéři či ministři zahraničí neměli své osobní ochránce. Někteří z nich na to doplatili životem. Lundgren považuje za zcela evidentní, že po těchto zkušenostech a také po výbuších v Madridu se i ve Švédsku bude posilovat bezpečnost. Dodává však, že hrozba otevřené společnosti nikdy nesmí vést ke vzniku uzavřené společnosti. Limity musejí být jasné. Tak třeba odposlechy mobilních telefonů jsou možné, ale vždy o nich musí rozhodovat soud.
K tomu můžeme dodat pouze to, že Švédové určitě mají lepší zkušenosti s rychlým a objektivním rozhodováním soudů než Češi. Jsou na tom bezpochyby lépe i v jiných oblastech. Hledání hranice mezi bezpečím a omezováním svobody pro ně bude v tomto ohledu snadnější.
Čech musí být nedůvěřivý i ke zpravodajským službám. Z hlediska boje proti terorismu je naprosto klíčové mít dobré informace. Američané po 11. září 2001 více propojili své bezpečnostní služby a agentury, aby už se nikdy nestávalo, že si některá z nich ponechá životně důležitý poznatek pro sebe. Představitelé českých rozvědek a kontrarozvědek mají pravdu v tom, že by automaticky měly dostávat potřebné informace od orgánů veřejné správy. Jenže kdo by se neobával jejich zneužití u služeb, které ještě před nedávnem proti sobě vedly nesmiřitelnou bitvu? Nezbývá než doufat, že tato kapitola v jejich dějinách se už opravdu stala historií.
Česko musí také mít jasnou představu, jak boj s terorismem koordinovat na mezinárodní úrovni. Verdikt španělských voličů, kteří se vyjádřili krátce po madridských výbuších, by měl vést k novému zamyšlení. Nebuďme však zaslepení. Hlasování ve Španělsku nebylo žádným ústupkem zločinecké síti al-Káida. Lidé prostě dali najevo, jakou formu bitvy s terorem považují za účinnou. Španělé zopakovali své přesvědčení (které nesdílela dosavadní vláda), že Američané svým přístupem k válce v Iráku teroristy spíše povzbudili. Vývoj v okupované zemi bohužel dává tomuto názoru za pravdu.
V současné době však není pochyb o tom, že je nutné pomoci stabilizovat Irák či Afghánistán i s pomocí vojáků. Je správné, že Česko také hodlá přispět.
