S nástupem nové Evropské komise se začínají naplňovat nejdivočejší sny zelených revolucionářů a neměli bychom to jen tak sledovat a hrát pouze o osud jaderné energetiky v Česku. Jde totiž o mnohem více než o desítky a stovky miliard z evropské kasičky.
Čerstvá deklarace o uhlíkové neutralitě Evropy v polovině století je za stávajících fyzikálních zákonů, které lze sotva novelizovat, prostě nesplnitelná. Ale není důležité to, co si někdo naplánoval na dobu třicet let vzdálenou, ale to, co dnes činí, a to budí hrůzu. Zatím vidíme jen miliardy z nějakých státních peněz topené v projektech snižujících produktivitu práce, ziskovost a zaměstnanost, což je například už znát v automobilovém průmyslu.
Mají být brány v potaz ekologické dopady investic?
Ten už první kroky k elektromobilitě sráží do značných ekonomických problémů a jednotlivé firmy již ohlásily propouštění desítek tisíc lidí. Nicméně z tohoto omylu je možné se za pár let vzpamatovat, byť za cenu citelné sociální bolesti.
Chystají se na nás ale mnohem horší věci, z nichž nejděsivější jsou takzvané zelené finance, které se projednávají bez účasti národních vlád na expertní úrovni jakýchsi klimatických aktivistů.
50 let staré klimatické modely se nemýlily. Oteplování postupuje „podle plánu“
Zjednodušeně řečeno jde o vytvoření systému, kdy bude nějaký evropský orgán rozhodovat, které podnikatelské projekty jsou klimaticky udržitelné a které nikoli. Banky pak budou povinny úvěrovat přednostně to, co úředníci vyberou, a blokovat úvěrování zavržených odvětví a technologií bez ohledu na návratnost a ziskovost investice a reálnou poptávku po produktu.
Fakticky nejde o nic jiného než o vyvlastnění bank a dalších finančních institucí a faktické zestátnění úspor občanů pro účely klimatické revoluce. Ty poskytované úvěry totiž nejsou ničím jiným než našimi penězi, které jsme si odložili do banky, abychom je ochránili před znehodnocením a zůstalo nám třeba pár korun na stará kolena. Jestli budou investovány jinak než podle měřítka ziskovosti, půjde jednoznačně o jejich zpronevěru. A to je zatím pořád ještě trestný čin.
Astronomické náklady. Uhlíková neutralita by Česko stála 675 miliard korun
Zde opravdu nejde o obdobu zákazu financování obchodu s drogami či praní špinavých peněz. Zde jde jednoznačně o nasměrování úspor obyvatelstva do projektů, které nejsou komerčně financovatelné, a tudíž s vysokou pravděpodobností ani návratné.
Ekonomika tak ve výsledku nebude střetáváním nabídky a poptávky, ale centrálně řízeným procesem, jaký známe z režimu, kterého jsme se zbavili před třiceti lety. Soukromé vlastnictví se stane jen předstíraným, protože pokud se svým majetkem nemůžete nakládat podle svého uvážení, není to ve skutečnosti váš majetek. A konec soukromého vlastnictví je také nevyhnutelně konec demokracie. Se všemi důsledky. Na cestě do Evropy se najednou ocitáme v brežněvovské Moskvě, nejen pokud jde o životní úroveň, ale i v případě občanských svobod.
A k tomu všemu ani nedojde k likvidaci emisí CO2, protože průmysl, který nebude moci fungovat v Evropě, se přesune do zemí s racionálnější politikou a my tu ocel, cement a další produkty budeme dovážet, což ještě nějaký ten čoud přidá.
Čtěte další texty Pavla Párala
