Ruský podnikatel zavedl unikátní model letecké společnosti
Budoucnost Ruska v mnohém závisí na jedné věci - zda se podaří přetavit zisky z ropy a plynu do rozvoje jiných odvětví ekonomiky. Letecká společnost UTair, která sídlí na západní Sibiři, ukazuje, že šance tu je. Firma pod vedením Andreje Martirosova (38) těží z dlouholetých zkušeností s provozem ruských vrtulníků v těžko přístupných ropných regionech. Spolupracuje s naftařskými firmami - jejím hlavním partnerem je Surgutněftěgaz. UTair dnes pronajímá vrtulníky po celém světě, v tomto oboru patří ke čtyřem největším světovým firmám. Letos uzavřel kontrakt v Kanadě, takže ruské vrtulníky přepravují náklad i v oblastech tamních nalezišť ropy i zemního plynu. Navíc je ruská letecká společnost klíčovým poskytovatelem vrtulníků pro Organizaci spojených národů.
Rusko je známé četnými haváriemi letadel, před několika dny se zřítil ruský vojenský vrtulník. Firmě UTair, která kromě vrtulníků provozuje také dopravní letadla, se však nehody zatím vyhýbaly. Svědčí o tom také skutečnost, že Andrej Martirosov byl vyhlášen ruským Podnikatelem roku v soutěži, kterou pořádá auditorská a poradenská společnost Ernst&Young. Svou zemi reprezentoval na červnovém celosvětovém finále v Monte Carlu. Předpokládá se, že UTair věnuje bezpečnosti, školení personálu a údržbě letadel pozornost, jež není v Rusku zcela běžná.
Na pokraji krachu.
Není to ale tak dávno, co byla firma na pokraji krachu. V roce 1999 ve společnosti, tehdy ještě s názvem ŤumeňAviaTrans, začala úpadková procedura. Do čela letecké firmy byl v té době zvolen její mladý manažer a minoritní vlastník Martirosov. Okamžitě se pustil do rozsáhlé reorganizace. Jak společnost Ernst&Young ve svém přehledu světových podnikatelů roku uvedla, Martirosov vybudoval unikátní diverzifikovanou strukturu byznysu se třemi hlavními elementy: aeroliniemi, vrtulníkovými službami a servisní společností. Výnosy celé firmy, která má dnes více než osm tisíc zaměstnanců, se zvýšily dvanáctkrát, zatímco export vzrostl dokonce sedmapadesátkrát. V roce 2002 společnost změnil název. Očekávalo se, že značku UTair si mnohem lépe zapamatují v zahraničí.
Již zmíněná ropa hrála ve strategických úvahách Andreje Martirosova ještě jinou roli. Také v zemi, jež se chlubí rozsáhlými zásobami surovin, se letecké společnosti potýkají s rostoucími cenami paliva. „Mnozí naši konkurenti vsadili na nákup velkých letadel, s nimiž začali létat na mezinárodních linkách,“ uvedl Martirosov v rozhovoru pro týdeník EURO, který se uskutečnil právě v monackém městě. „Zapomněli přitom na domácí trh,“ dodává. Podle jeho červnových údajů se UTair už stala druhou největší ruskou leteckou společností na domácích linkách. Předstihla i Aeroflot a zaostávala pouze za firmou S7 (dříve Sibir).
Martirosov se odvolává na americké zkušenosti. Když Spojené státy v 70. a 80. letech minulého století liberalizovaly tamní trh, konkurence se velmi přiostřila. Firmy, které se soustředily výhradně na lety přes Atlantik, se dostávaly do potíží. Konkurenční boj však vydržely ty společnosti, které si zachovaly významnější podíl na vnitřním americkém trhu.
UTair si v Rusku získává zákazníky nejen důrazem na bezpečnostní standardy a kvalitu služeb, ale také něčím, co v největší zemi světa není na domácích linkách samozřejmostí - dodržuje časy odletů.
Chlapi od Trenčína.
Ochranný štít vůči vysokým cenám ropy poskytuje především diverzifikovaná struktura firmy. Zatímco letadla se podílejí na tržbách společnosti šedesáti procenty, zisk přinášejí především vrtulníky. Díky helikoptérám se rodí až osmdesát procent zisku, byť je tato divize z hlediska tržeb dvakrát menší než ta letadlová. V poměru ke své velikosti ovšem nejvyšších ziskových marží dosahuje nejmenší část společnosti - servisní služby. Ty se zabývají technickou obsluhou, prodejem letenek, školením pilotů a letušek i cateringem.
Když ovšem Martirosov mluví o budoucnosti, zmiňuje především vrtulníky. „Chceme být globální vrtulníkovou společností, uvažujeme o akvizicích a zakládání firem v dalších zemích,“ říká. V Evropě se chce UTair prosadit s helikoptérami, které se využívají při hašení požárů. A evropským sídlem společnosti se má stát Trenčín. Proč právě toto slovenské město? To je jednoduché. V Trenčíně je opravárenský závod, v němž ruské vrtulníky dobře znají. Budoucí opravárenské a servisní centrum UTair tedy může těžit z know-how tamní pracovní síly i znalostí ruštiny.
Létající jeřáby.
Činností, na které se vrtulníky jednotlivých typů (většinou řady Mi) specializují, je celá řada. Kromě hašení požárů jsou využívány při monitoringu a ochraně lesů. Kontrolují stav ropovodů a plynovodů, na jejichž stavbě se také podílejí, zabývají se monitorováním území, dopravují náklad i obyvatele do těžko přístupných oblastí. Některé helikoptéry se využívají při pátracích a záchranných operacích a jsou vybavené pro let za extrémního počasí. Objevují se i zcela novodobé úkoly, například umisťování billboardů na střechy výškových budov. Nevýhodou pak může být, že firma má ve své letce především tradičně těžké a robustní ruské stroje. Leckdy by se jistě hodily lehčí a v něčem flexibilnější vrtulníky vyráběné v zahraničí. Přesto ale dává specializace ruských vrtulníků na obtížnější práce velké šance na světových trzích. Dnes tyto helikoptéry létají kromě Kanady kupříkladu také v Indii či Jihoafrické republice a jsou nasazovány v misích OSN v Africe, ve Východním Timoru či v Iráku. UTair má své zastoupení v New Yorku, jehož úkolem je právě rozvoj spolupráce s OSN.
Globální působnost potvrzuje UTair také tím, že se s jeho akciemi obchoduje na burzách v New Yorku a Frankfurtu. Na druhé straně společnost zůstává většinově ruskou. Předpokládá se, že hlavním majitelem je fakticky společnost Surgutněftěgaz. Jde o soukromou ropnou firmu, v níž má hlavní slovo podnikatel Vladimir Bogdanov, jenž podle ruského tisku udržuje dobré vztahy s Kremlem či přímo prezidentem Vladimirem Putinem.
Sám Martirosov se však nepovažuje za pouhého manažera. Jako minoritní akcionář se cítí být především podnikatelem. Ve firmě působil na různých postech. Začínal jako mladý právník, předtím studoval na státní univerzitě v ukrajinském hlavním městě Kyjevě. Na otázku, zda se cítí být Rusem, či Ukrajincem, jednoznačnou odpověď nedává: „Víte, dříve to byla jedna země.“
V Rusku se nyní diskutuje o tom, zda by se konkurenční letecké společnosti znovu neměly spojovat pod střechou dříve monopolního Aeroflotu. To by se týkalo především firem, které ovládá nebo v nich má podíl stát. Není vyloučeno, že soukromý UTair by pak zůstal jedinou akceschopnou konkurencí.
Low-costy bez šance?
Andrej Martirosov je mimo jiné uznávaným expertem ve svém odvětví, který v tisku komentuje stav ruských aerolinií. V rozhovoru pro týdeník EURO mimo jiné vysvětloval, proč nevěří tomu, že by v Rusku mohly na vnitrostátních linkách úspěšně působit nízkonákladové letecké společnosti, takzvané low-costy. Tvrdil, že mohou být úspěšné tam, kde jsou splněny tři základní podmínky: jednotlivá města musejí mít k dispozici periferijní letiště, která jsou levnější, značná část letenek se musí prodávat prostřednictvím internetu a letadla nízkonákladových společností musejí být maximálně využívána. Rusku zatím chybějí především alternativní letiště a využívání internetu také není zcela běžnou záležitostí. Rozvoj takzvaného e-ticketingu umožnila nová legislativa teprve nedávno.
Několik nízkonákladových společností dnes létá do Ruska z měst Evropské unie, na vnitrostátních linkách však low-cost chybí. Přesto se objevují stále nové projekty. Před časem vzdal svůj záměr vybudovat nízkonákladovou společnost v Rusku americký fond Indigo Partners, údajně kvůli neochotě Rusů připustit levnou konkurenci. S novým projektem přichází ruská společnost NRC, která získala podíl v německé firmě Blue Wings a hodlá využít jejích zkušeností. NRC má také třicetiprocentní podíl v Aeroflotu a jejím majoritním vlastníkem je poslanec Alexandr Lebeděv.
Ne všichni jsou vůči takovým plánům skeptičtí. Boris Rybak, šéf konzultační firmy Infomost, tvrdí, že nízkonákladová společnost by mohla najít zákazníky mezi lidmi, kteří dosud na delší vzdálenosti jezdí hlavně vlakem. Martirosov se ale domnívá, že low-cost v Rusku by musel nabídnou dumpingové ceny, což by se mu časem vymstilo.
