Státní vyznamenání mu udělil jeho žák, prezident Václav Klaus
Štípání dříví a luštění šachových úloh je nejoblíbenější víkendovou kratochvílí osmdesátiletého profesora ekonomie Františka Vencovského. Letos v říjnu mu prezident Václav Klaus udělil státní vyznamenání, medaili za zásluhy v oblasti hospodářské a v oblasti vědy. „Považuji se za jeho žáka a mohu o něm říct jenom to nejlepší. Je to skutečně úctyhodná postava, která se velmi zasloužila o historii českého peněžnictví. Pánbůh mu dal dlouhý život, a tak si hodně pamatuje,“ říká Tomáš Ježek, který navštěvoval jeho přednášky a semináře.
Profesor Vencovský byl dvacet let poradcem předsedy Státní banky československé a později guvernéra centrální banky, dodnes přednáší na katedře měnové teorie a politiky Vysoké školy ekonomické. A dávno předtím byl blízkým spolupracovníkem Karla Engliše, prvorepublikového ministra financí.
„Engliš obětoval politickou kariéru odbornému názoru, Masaryk mu říkal, že už má šuplík na jeho demise. Ukažte mi jednoho současného ministra, který by to dokázal. Dnes se naopak obětuje odbornost nebo slušnost ve prospěch politické kariéry,“ říká František Vencovský.
Nadějná i nešťastná léta.
Pochází z Humpolce, kde měl jeho otec malý textilní obchod. Těsně před druhou světovou válkou ještě stačil absolvovat gymnázium v Pelhřimově, potom byl nasazen do účtárny v úrazové pojišťovně v Praze. Hned po válce se přihlásil na Právnickou fakultu Karlovy univerzity, kde „prožil ta nadějná bohatá léta, rok 1946-1947, a i ten nešťastný únor 48“.
Na fakultě se seznámil s profesorem Karlem Englišem, ekonomem, bývalým ministrem financí a guvernérem národní banky. „Prožíval jsem s ním i jeho tragické roky. On musel hned po únoru 48 opustit školu, pak dostal příkaz do čtrnácti dnů odejít z Prahy. Odstěhoval se do Hrabyně u Opavy, odkud pocházel. Dopisoval jsem si s ním a jezdil jsem tam za ním. StB zachytila některé mé listy, a zřejmě proto jsem po absolvování Právnické fakulty nedostal jiné zaměstnání než místo skladního účetního ve Strojní traktorové stanici v Humpolci. To bylo pro mě těžké, na to jsem nestudoval.“ Z donucení tam pracoval až do roku 1955, kdy se mu podařilo dostat do humpolecké pobočky Státní banky československé (SBČS) jako úvěrový referent.
Přes krajskou pobočku v Českých Budějovic se v roce 1969 dostal pražského ústředí SBČS, kde pracoval jako poradce předsedy. „Tady jsem se už vyžíval - pouštěl jsem se do různých diskusí, publikoval jsem články. Například jsem prosazoval, že SBČS nesmí být jako monobankou pro všechno, ale že zvlášť musí fungovat emisní banka a zvlášť banka obchodní.“
Podílel se na založení pobočky Vědecko-
technické společnosti v SBČS, na jejíchž seminářích diskutovaly i výrazné polistopadové postavy Václav Klaus, Tomáš Ježek, Ivan Kočárník, Karel Dyba a Richard Salzmann.
Stále víc se zajímal o vědu a o teoretické otázky a v devadesátých letech jej přetáhla VŠE. Publikoval řadu knih a odborných článků, je členem redakční rady časopisů Politická ekonomie, Finance a úvěr, Bankovnictví.
„Jako poradce předsedy nebyl spoután povinnostmi šéfa a mohl si dovolit nezávislé pohledy i v době před listopadem 1989. Především však musím podtrhnout, že František Vencovský má mimořádné znalosti českých tvůrců hospodářské a měnové politiky,“ říká Jaromír Zahradník, který byl v SBČS Vencovského dlouholetým kolegou.
Švýcaři se jezdili přiučit.
V osobním životě je František Vencovský spokojeným otcem dvou dcer a dědem několika vnuků. „Mám ženu, která mi vychází vstříc a snáší všechny mé osobní zájmy. Když jsem se musel seznámit s počítačem, tak mi v tom pomáhala, a dodnes všechny tabulky a grafy k mým odborným článkům sestavuje na počítači má žena.“ Rád tráví čas mezi Pelhřimovem a Humpolcem na rodinné chatě, kde se vnitřně vyrovnává štípáním dříví. Má rád francouzštinu a francouzskou kulturu, rádio má stabilně naladěné na stanici France International.
Často vzpomíná na Karla Engliše. „Ztotožňuji se s ním v přísném oddělování emisní banky od vlády. Jako teoretik nepřipouštěl a jako praktik si nedovolil propojit měnovou a fiskální politiku, aby třeba měnovou politikou ulehčil státnímu rozpočtu. Bylo pro něj nepřijatelné, aby stabilita měny byla obětována hospodářskému růstu. Prioritou pro něj byla stabilita kupní síly koruny. Když byl ministrem financí, v letech 1925 až 1931, tak provedl dalekosáhlou reformu struktury státního rozpočtu, která spočívala v rozdělení vládních financí do několika oblastí. První byly solidární výdaje, které byly financovány z daní. Druhou byly státní služby, například zdravotní nebo silniční, za které jejich uživatelé platí poplatky. Třetí byly podniky ve vlastnictví státu, které pracují na principu zisku a ten odvádějí do státní kasy. A klíčové bylo, že příjmy z těchto různých sfér se nesmí smíchat dohromady. Takto byl sestaven československý rozpočet na rok 1927. Švýcaři se k nám jezdili učit!“
