Jak kolovrátek zní tolik obehraná písnička o tom, že povolnost k diktátorovi může ukonejšit jeho krvelačné choutky. Jen postavy se v této truchlohře střídají. Galerii pomýlených bychom mohli začít po první světové válce H. G. Wellsem, který vedl kampaň západních levicových intelektuálů pod heslem "Ruce pryč od sovětského Ruska".
Nezadal si ani G. B. Shawa, který se nemohl rozhodnout, zda dát své sympatie Stalinovi či Hitlerovi, ani J. P. Sartre, v němž ani informace o Gulagu nezlomily víru v komunistický ráj na světě, či John Lennon, odmítající válku ve Veitnamu. Tento tristní průvod prozatím uzavírá Barbara Streisand, která svým hlasem bojuje proti plánovanému útoku na Irák. Všichni tito velikáni světové kultury se vždycky notoricky mýlili. Vycházeli totiž z toho, že snaha porozumět diktátorovi jej nakonec uspokojí. K tomu lze připočíst jakousi perverzní fascinaci mocí, eklekticky smotanou dohromady tvrzeními o „určitých pokrokových rysech“ toho kterého vraha na trůnu. Ne neprávem o nich V. I. Lenin hovořil jako o užitečných idiotech. Tragédií zároveň je, že díky proslulosti na svém poli lidských aktivit získali pocit výlučného vlastnictví jediného správného názoru na cokoli. Rubem tohoto „božího vnuknutí“ je pak víra milionů, že jejich zbožňovaný tvůrce se přece nemůže mýlit v odhadu politické situace, když tak krásně píše, zpívá, či maluje. A prostřednictvím veřejného mínění tito intelektuálové často ovlivňují i rozhodování neodpovědných politiků. Pravdu ale naopak mívají politici, jako je například Condolenza Riceová, která řekla, že čekání na důkaz v podobě atomového hřibu by bylo šílenstvím, či Miloš Zeman, který na adresu pacifistů z celého světa prohlásil, že bude pozdě, „až pan Povondra spatří ve Vltavě první mloky.“ A komu ani to nestačí, měl by si uvědomit, že USA ruku v ruce s Velkou Británií vybojovaly v minulém století počínaje I. světovou válkou řadu bitev na život a na smrt s nejrůznějšími diktátory, aniž by je samotné vítězství zlákalo ke snaze po imperiální nadvládě a zničení demokracie. Proč by tomu mělo být v Hussajnově případě jinak?
