Místopředseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek oznámil, že jeho strana nepodpoří státní rozpočet na příští rok. Na vrcholu léta, v době, kdy nový ministr financí sotva dosedl na židli, je to safraportsky časné rozhodnutí. Nejít o „klidnou sílu“ , člověk by si mohl zrovna pomyslet, že ekonomického mluvčího lidovců třeba rozčilila předminulá televizní diskuse, v níž si tak dobře rozuměl docent Mertlík s profesorem Klausem. I bez rozčilování je ale zajímavé, jak kategorického odmítnutí rozpočtového embrya (Lidovci proti potratům!) jsme se dočkali krátce poté, co iniciativa Impuls 99 za potlesku lidové strany vyzvala ke kultivaci občanské společnosti a k celonárodní diskusi o směřování naší země deset let po listopadu 1989.
Vůbec nejzajímavější jsou však deklarované příčiny tohoto rozhodnutí: odpor vlády k reformě veřejných financí a mandatorních výdajů, chybějící odvaha k zahájení penzijní reformy. Ne že by si „hoši z Lidového domu překvapivě rychle neosvojili zpupnost moci a ne že by splnili všechno, co lidem před volbami naslibovali. Ale kázat dnes Mertlíkovi a celé vládě, co všechno mají reformovat, když jejich aktuálním úkolem je v řádných termínech a v řádné podobě připravit zákon o veřejných financích na příští rok, to není nic jiného než zdvořile řečené: „Vlezte nám na záda. „To už si klidně mohou vzít do konce roku dovolenou, prohlásil na adresu prázdninového radikalismu lidoveckého místopředsedy analytik Radek Jáč a měl pravdu.
V situaci, kdy jsou tři čtvrtiny rozpočtových výdajů mandatorní, tedy zákonem vyžadované, nemá ministr financí zas o tolik větší manévrovací prostor, než měl Kalousek, když ještě seděl na ministerstvu obrany a zodpovídal za užití armádních finančních prostředků. Už to volá po reformách jako hrom. Nicméně než vůbec u nás někdo bude vědět, jak mají tyto reformy vypadat, než budou, jak se říká, politicky průchodné a než se uskuteční, proteče kolem Strakovy akademie ještě hodně vody. Se státním rozpočtem na příští rok mají společné totéž jako populační exploze v roce 2088 s dnešním poklesem porodnosti.
S rozpočtem na rok 2000 má společné nejvíc to, že Pavel Mertlík „z voleje , ještě cestou na ministerstvo financí, slíbil fantasticky nízký, třicetimiliardový schodek. Což vzápětí musel sám premiér Zeman vysvětlovat, jako že jde o technickou operaci, kdy ze státního rozpočtu budou odděleny některé investiční výdaje, takže ve skutečnosti bude celková suma podstatně vyšší. Opět se tak dostala na světlo boží otázka průhlednosti státních financí, což je věc, kterou opozice nikoliv může, ale musí sledovat jako ostříž. A nepřecházet to oportunním poukazem na to, že přes opoziční smlouvu stejně vlaky nejedou.
Mimochodem, lidovci se dlouho vyznačovali tím, že z celé ekonomiky rozumějí jen zemědělství. V Kalouskovi odborníka mají. Pokud chtěl předčasným rozpočtovým hlasováním poukázat na to, že ministerstvo financí mělo mít (podle požadavku Evropské unie, kterou se vláda do omrzení ohání) už před dvěma měsíci hotovou střednědobou fiskální strategii, a stále ji nemá, pak nelze než se ke kritice spontánně připojit. Nicméně ze strany opozice - a to veškeré, včetně komunistické - by to také chtělo, aby namísto řečnických otázek a horlení o tom, co by se mělo, padaly na stůl hotové návrhy. Říká se, že moudrá opozice využije svého stažení z čelních politických pozic právě tímto způsobem. Sociální demokracie to neuměla a vedle vládních funkcí ji to bude stát i značnou část voličů.
