Z poklesu se stal po revizi dat vzestup.
Nedávná revize údajů o vývoji hrubého domácího produktu znovu nastolila problém korektnosti a přesnosti měření ekonomických veličin a jejich interpretace. Věc je o to závažnější, že údaje o minulosti jsou jedním z klíčových faktorů nastavení aktuální hospodářské politiky. Český statistický úřad zrevidoval údaje o hrubém domácím produktu od roku 1994. Všechny roční údaje o celkovém HDP v běžných cenách byly zvýšeny, což mimo jiné znamená, že - za jinak stejnýc h okolností - se hodnoty všech poměrových ukazatelů měřené jako podíl na hrubém domácím produktu snížily. To se týká i tak významných ukazatelů, jako je saldo běžného účtu platební bilance, saldo státního rozpočtu a veřejných financí či zahrani ční dluh. Důležitost těchto ukazatelů pro tvůrce hospodářské politiky i pro hodnocení české ekonomiky mezinárodními institucemi a ratingovými agenturami netřeba připomínat.
Revidována byla i tempa růstu reálného HDP a jeho složek. Uveďme pouze dva markantní příklady. Před revizí bylo v roce 1997 tempo růstu spotřeby vlády uváděno jako minus 2,1 procenta, po revizi plus 3,6 procenta. Rozdíl činí 5,7 procentního bodu. V roce 1996 spotřeba vlády vzrostla podle údajů před revizí o 4,1 procenta, po revizi ale poklesla o 1,2 procenta. Rozdíl činí 5,3 bodu. Tím se mění optika náhledu na vývoj vládní spotřeby.
Jedním z důvodů celkové úpravy údajů o HDP byla revize časových řad o zahraničním obchodu. Při přechodu z netto na brutto metodiku u zachycování dovozů a vývozů v rámci takzvaných zušlechťovacích operací (práce ve mzdě ) nebyla nová metodika dost důsledně promítnuta do vykazovaných údajů. Výsledkem je, že hodnota schodku obchodní bilance za rok 1997 se změnila z původních 139,3 na revidovaných 151,2 miliardy korun. A v roce 1995 se z původních 95,7 miliardy stalo 105,8 miliardy Kč. Rozdíly jistě nezanedbatelné.
Zásadní otázka v souvislosti s uvedenými revizemi zní takto: kdyby vláda a centrální banka měly v době, kdy jim byly předkládány z dnešního pohledu zkreslené informace, k dispozici „přesné informace, rozhodovaly by jinak? I když na první pohled jsou některé hodnoty výrazně odlišné, domnívám se, že ne. U poměrových ukazatelů (schodky obchodní bilance a bilance běžného účtu) by jejich hodnoty byly tak jako tak v nebezpečném pásmu. Nelze ale vyloučit situ ace, kdy by odpověď zněla: ano.
Ukázkou od počátku metodicky nesprávně definovaného ukazatele je takzvaná čistá inflace. Tou je podle definice jejího autora České národní banky „index spotřebitelských cen (CPI) po vyloučení položek regulovaných cen a očištění o vliv dalších administrativních opatření . Centrální banka nepřijala standardní řeš ení nabízené indexní teorií, to jest běžný rozklad indexu spotřebitelských cen. Přišla s vpravdě nestandardním řešením v podobě nového indexu, který pracuje se zúženým spotřebním košem zahrnujícím nyní asi dvaaosmdesát procent položek z úp lného spotřebního koše používaného statistickým úřadem.
Takovýto index ale neprojde elementárním testem logiky. Ten požaduje, aby v měsících, kdy nedochází k deregulacím ani jiným administrativním změnám cen, byl dílčí CPI po očištění od vlivů administrativních změn cen roven souhrnnému indexu. Takzvaná čistá inflace je však v těchto měsících systematicky vyšší než celkový CPI, a poskytuje tedy zkreslené informace, jejichž dopad na měnovou politiku centrální banky by si zasloužil podrobnější rozbor. Zúžený spotřební koš je navíc ješt ě „pohyblivý , neboť počet položek v něm se zvětšuje. Časová řada takzvané čisté inflace je pak nekonzistentní.
Z možných zkreslených interpretací hodnot makroekonomických ukazatelů uveďme tři příklady. Růst reálných mezd za první čtvrtletí o 5,4 procenta je označován za nebezpečně vysoký. Nicméně celkový objem vyplacených mezd kvůli rostoucí nezaměstnanosti a rychle se snižující zaměstnanosti stoupl pouze o čtyři desetiny procenta. Přitom právě toto číslo je relevantní z hlediska nebezpečí pro inflaci a vnější nerovnováhu. Za prokázaný lze pak považovat pouze devastující vliv nepřiměřeného růstu mezd na finanční situaci podniků, které ho připouštějí.
U přímých zahraničních investic zase kalí radost nad jejich vysokým přílivem podezření, že určitá část může souviset s povinností bank zbavovat se „nadbytečných majetkových účastí v nefinančních institucích. Rovněž struktura přímých investic podle odvětví nebudí naději na jejich výrazný vliv na budoucí růst české ekonomiky.
A ještě k peněžní zásobě (M2). Opravdu má tempo jejího růstu výrazný vliv na budoucí zvýšení inflace, když je způsobeno výhradně růstem čistých zahraničních aktiv? Mechanismus toků peněz z ekonomiky a do ní totiž není uspokojivě vysvětlen. Bylo by užitečné, kdyby centrální banka a statistický úřad do budoucna poskytovaly nejen čísla o vývoji makroekonomických veličin, ale i jejich korektní interpretace. Viz nedávný případ s nevysvětlitelně vysokým dovozem v březnu 1999, za nímž stály mimořádné importy tří letadel. Kdo jiný by měl údaje lépe interpretovat než jejich producent?
