Aférka Přibyl znovu ukázala, jak někteří věrozvěstové morálky pro stromy nevidí les. Nehýbá s nimi skandální způsob jmenování šéfa aerolinek ani cinknutý výběr poradce pro privatizaci největší telekomunikační firmy. Nedemonstrují při podezřelých čachrech s poslaneckými mandáty nebo při miliardových přihrávkách státních financí do soukromých kapes. Nedrží hladovku proti lobbistickým šíbrům s nejasnou minulostí za komunismu. Když si však premiér dovolil postavit do čela Úřadu vlády bývalého důstojníka Jakešova, respektive Husákova pohotovostního pluku, ihned vyrazili v plné polní do ulic. Dvojí metr? Spíše kavárenská povrchnost, pohodlnost a přecitlivělost na symboly. Bojovat s přízraky minulosti bývá snadnější než rozpoznat a uhlídat rizika každodenní přítomnosti. Přitom třeba temné pozadí kauzy Kořistka (viz str. 26) devastuje českou společnost mnohem více než nějaký resuscitovaný rudý poručík.
Instalací „supermlátičky“ Pavla Přibyla do vysoké vládní funkce se Stanislav Gross samozřejmě dopustil politického zvěrstva. De facto by se sice nic nestalo – Strakovka už za patnáct let zažila desítky bývalých komunistů nebo problematických osob typu funkcionáře Šloufa, Kato Kavana nebo vrchního legislativce československé perestrojky Mariána Čalfy, a ze všech se stali zjihlí služebníci bez jasné ideologie. Černé však není bílé a pud sebezáchovy či jistou důstojnost si musí demokratický systém zachovávat. Alespoň v symbolech. Kdekdo žehrá, jak jsme v listopadu 1989 cinkali na náměstích zbytečně, jenže teď by nám tu frázi Gross potvrdil s omračujícím úsměvem. Takové plivnutí do tváře naštve.
Hlavní chyba je v tom, že Češi jsou zpravidla ochotni střežit jenom symboly. Normalizační režim si nechali dupat po hlavách, ale na hokejové zápasy se Sověty nebo na výročí srpnové okupace byli hákliví. Na pražské Kampě se studenti s esenbáky přetahovali o Lennonovu zeď, zatímco ve školách odevzdaně sháněli zápočty z marxleninského vymývání mozků. Nebýt choulostivých dat 28. října a 21. srpna, snad by ani nebyla příležitost vyhnat Jakeše od válu. K tomu, aby českým demokratům došlo, že se za svobodu nebojuje jen v dny k tomu určené, nýbrž stále, musela v roce 1989 vzniknout rozbušková fáma o smrti studenta Martina Šmída.
Jistě je dobře, že dosud existují aktivisté odhodlaní jít hájit památku protitotalitního převratu. Na straně druhé však při pohledu na teatrální protestní demonstraci známých tváří před Strakovkou ve stylu primitivního antikomunismu člověk cítí trapnost. Že něco není v pořádku. Co tam dělá senátor Martin Mejstřík, o jehož politické existenci není jinak vidu ani slechu? Proč přišli poslanci Svatopluk Karásek a Táňa Fischerová, když jinak trpělivě setrvávají v klubu, nad nímž se vznášejí – nejen - dva mraky těžkých podezření z politické korupce (kauzy Bielesz a Kořistka)? Proč John Bok drží hladovku za Grossovu demisi až v době propuknutí Přibylovy aféry, a ne po nástupu někdejšího vězeňského bachaře Petra Ibla? Proč ho nenapadlo hladovět třeba proti plánu svěřit stavbu dálnice do Ostravy firmě bez výběrového řízení?
Odpověď není složitá. Jako anglickou spisovatelku Joanne Rowlingovou nezaujaly trampoty s financováním českého zdravotnictví, ale jen prvoplánová představa dětí v klecích, ani v českých kavárnách neprobírají umělci nebo humanitní intelektuálové detaily finančních skandálů, nýbrž spíše lépe čitelné politické personálie. Dobří proti zlým, slabší proti silnějším. Grebeníčkovy provokace, pakt Klause a Zemana, Hodač, Přibyl - to byla témata, která je v posledních letech zvedla ze židle. Dá se říct, že se v Česku protestuje až proti vrcholkům ledovce, že si symptomů propukajících chorob nevšímáme včas. Problém je vlastně obrácený: proč lidé schopní rozpoznat hnilobu v dužině ekonomiky nebo politiky státu čekají do chvíle, než se na náměstí vyhrnou profesionální disidenti, děkující neodcházejícím? Pak už je totiž většinou pozdě.
Přibyl zaplaťbůh odstoupil, i když asi nepochopil proč. Nesvrhli ho strážci pravdy, ale důsledná, mediálně masírovaná inventura v archivech. Přesto už sociální demokraté včetně Grosse (ale nejen oni) stihli zaplevelit politiku i ekonomiku tisícovkami přibylíků. Bude zajímavé sledovat, na jakém postu se Přibyl za nějaký čas vynoří a kdo odnese, že přes své podnikání s estébákem dostal bezpečnostní prověrku od NBÚ. Grossův tým totiž na rozdíl od Špidly personálně neimprovizuje a je možné, že dětinská politická provokace měla hlubší smysl než jenom vyvolat hněv skalních antikomunistů. Díru v čele Úřadu rychle zaplnil chartista (a znalec poměrů v NBÚ) Aleš Šulc, avšak pokus rehabilitovat „mlátičku“ Gross učinil. Kdo ví, zda časem nevyinkasuje odměnu od nejlevější z parlamentních stran za dobrou vůli?
