Přímá pomoc Řecku by byla kontraproduktivní
Jak vytáhnout z ohně souseda a sám neshořet na popel. Tak by se dalo charakterizovat současné dění kolem Řecka. Sama řecká krize však není tím nejdůležitějším. Podstatné není ani to, jak dlouho bude Řekům trvat, než se vzpamatují, či kolik to bude stát. Tím hlavním na současném dění je to, jaké řešení se k sanaci peloponéského problému přijme.
„Já vidím tentokrát jako nejsprávnější tu nejjednodušší cestu. Řekové by měli okamžitě opustit eurozónu a na jejich ministerstva spojená s veřejnými prostředky by měli nastoupit úředníci z Mezinárodního měnového fondu. Ti nařídí kruté šetření a úspory, přestavějí tragické zvyklosti ve státním aparátu a nastaví Řecku cestu ven z krize. Jakékoli jiné řešení bude pro Řeky sice méně bolestivé, o to však nebezpečnější pro budoucnost eurozóny,“ říká prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR Jaroslav Míl. Tato cesta je vskutku lákavá. Předešlo by se tomu, čeho se obávají všichni ekonomové napříč západním světem, tedy nataženým rukám ostatních členů spolku. Řecká ekonomika tvoří pouhá tři procenta výkonu Evropské unie. Proto je i nominální částka k její záchraně relativně nízká, hovořilo se o třiceti miliardách eur. Jenže ostatní státy už mají jinou váhu a společně vyslovené nároky na finanční pomoc by eurozónu mohly zničit.
Na druhé straně jednoduchá řešení v sobě často skrývají zamaskované komplikace. Pokud se Evropa rozhodne pro MMF, bude to z hlediska prestiže a dlouhodobých zájmů škodlivé. Už nyní musí fond sanovat Maďarsko, Rumunsko a Pobaltí. Je ostudné, že Evropská unie, která si hýčká ambice nejvýkonnější ekonomické zóny na světě, neumí o své členy pečovat sama a podobným situacím předcházet. Vstupem MMF by také mohly evropské firmy odepsat veškeré pohledávky v Řecku. Jen u bank jde téměř o padesát miliard eur. V dobách míru na finančních trzích by šlo o směšnou expozici, jakou by banky skously sice kysele, ale bez větších problémů. Dnes, v době doznívání krize, může být z psychologického hlediska ztráta padesáti miliard eur plus odpisy úvěrů z investic firem výrazným problémem.
Financovat řecké „ejchuchů“ z peněz evropských daňových poplatníků nejspíše nepůjde. Tam, kde zrovna nejsou volby, funguje ústavní soud či přímo politici, kterým je článek 103 maastrichtské smlouvy milejší než článek 122 lisabonského paktu. Skutečnost, že by se v Aténách proháněli Číňané či Arabové s kufry naditými rezervními dolary či petrodolary, také není zrovna představou, nad kterou by v Bruselu někdo jásal nadšením. Zbývá již zmíněná klausovská „nepomoc“, čili „od nás peníze nečekejte, ale budeme vám fandit, abyste se vzpamatovali co nejdřív“. Samozřejmě podpořená mohutným lobbingem západních politiků směrem k bankám, aby peníze, které Řecko formou dluhopisů dostane, zůstaly pěkně evropské.
