České vodohospodářství se opět dostalo do centra pozornosti médií. Jde ale o zkratkovité uchopení typu „Vodárnám chybí sto miliard, občane zaplatíš!“. Zásobování obyvatelstva pitnou vodou, odvádění odpadních vod a jejich čištění však nemůže být bulvarizováno ani zjednodušováno. Na to je příliš závažným tématem.
Závazky a nutné investice.
Odpovědnost, a to zákonná, za dodávky pitné vody a kanalizace je na městech a obcích. Faktický výkon těchto činností vesměs vykonávají obchodní společnosti. Řadu z nich vlastní města a obce, svůj vliv v nich uplatňuje také stát. Ten rovněž vykonává roli regulátora. V posledních letech se v této oblasti uplatňuje zahraniční kapitál strategických investorů z oboru vodohospodářství a jak dokazují nedávné příklady, je tento trh příležitostí pro finanční investory.
Konfrontací s normami EU a podmínkami našeho vstupu se náš stát zavázal v přechodném období, pro vodohospodářství v letech 2004 až 2010, dosáhnout v Evropě obvyklých parametrů kvality dodávek pitné vody, čištění vod odpadních, napojení na vodovodní a kanalizační řady. V Česku se proto musí do roku 2010 investovat více než 60 miliard korun, některé odhady ministerstva zemědělství a ministerstva životního prostředí stoupají až ke sto miliardám. Vláda schválila adresně 574 aglomerací (měst a obcí), kterých se tato opatření týkají. Nesplnění těchto závazků bude tvrdě sankcionováno.
Taje financování.
Poslední usnesení vlády k této problematice, č. 1268 z prosince 2003 k „Aktualizaci strategie financování implementace směrnice Rady 91/271/EHS“, svým názvem spíše připomíná Černé barony. Je však varovným signálem, že v oblasti plnění státních závazků o čištění městských odpadních vod podle uvedené evropské normy silně pokulháváme. Jsou sice stanoveny odpovědnosti příslušných ministerstev, ale současně se dozvídáme, že Evropské komisi byl vládou předložen seznam výše uvedených aglomerací, na něž odpovědnost ve svém důsledku padne. Jejich schválení komisí je však v nedohlednu.
Jako osvědčený zdroj spolufinancování investičních projektů je uváděn úvěr od Evropské investiční banky, ten ale nepřipadá v úvahu, protože by šel za výdajový rámec vlády pro roky 2005 až 2006, a tak „města a obce jako akcionáři vodohospodářských společností mohou převzít financování“.
Počítá se s tím, že české národní zdroje budou muset pokrýt minimálně 35 procent z celkových nákladů. V poslední době se však objevují informace o daleko spravedlivějším podílu na spolufinancování do výše 50 procent (z obecních rozpočtů?). Nakolik bude připraven podílet se stát, když návrhem na vyšší DPH a zdražením ceny za vodu takto vybere minimálně o čtyři miliardy korun více?
Směrnice a oběžníky.
Právě reálné čerpání a naše připravenost v letech 2004 až 2006 bude základem pro plánování prostředků z evropských fondů pro léta 2007 až 2010, kdy končí vyjednané přechodné období. Nesplníme-li naše závazky, hrozí žaloby ze strany Evropské komise u Evropského soudního dvora.
Dosavadní řešení problému spíše připomíná smršť oběžníků a směrnic, které se málo koordinovaně pohybují po několika kolejích. Za tohoto stavu se těžko vypořádáme s tak velkým počtem aglomerací, protože je nebudeme moci sdružovat do větších projektů, a vše se opět jen prodraží. A to byla právě Kapitola 22, Životní prostředí tehdejším ministrem Milošem Kužvartem uzavřena v jednáních s unií již v červnu roku 2001. Po více než dvou a půl letech se města a obce a jejich starostové dozvídají, co je vlastně čeká.
Čeká se na ponaučení.
Suma summarum: stát se zavázal, města a obce odpovídají, stát reguluje, státní koncepce absentuje. Efektivní využití evropských strukturálních a kohezních fondů závisí na systémovém řešení a na prokazatelné schopnosti korunového kofinancování, zejména měst a obcí. Ty však ve většině případů služby přímo nezajišťují, sankční povinnosti vůči unii za neplnění se stát snaží přenést právě na města a obce. V takovém prostředí se samozřejmě objevují dobrovolní mudrci s mediální podporou, jejichž zájmy jsou ryze spekulativní. Pokud je jejich zájem, byť tržně legitimní, zcela rozdílný od zájmu a odpovědnosti obcí a nepřináší podněty k řešení, nemohou být v této vážné hře partnery nikomu.
Z toho se musíme rychle dostat ven. Pokud i nadále budou obce vůči svým obyvatelům odpovědné v této oblasti, musejí mít také volné ruce k rozhodování, samozřejmě se všemi riziky z toho plynoucími. Stát, který na sebe evropské závazky přijal, musí naopak účinně ve své koncepci přijít se systémovým řešením dnes už tak unikátního stavu celého vodohospodářského sektoru ČR. A protože na samotném konci bude vždy účet, musí být také z koncepce jasné, kde na to obce vezmou. Dnes je navíc možné porovnat, jak se té části vodohospodářského trhu, která transformací prošla, a ta již tvoří na dvě třetiny trhu, daří plnit evropské normy. Z toho bude nejen dobré, ale také prospěšné a rychlé si vzít ponaučení. Zatím ale samá voda…
