Samospasitelná reforma?

Změny policejní správy jsou nutné, neměly by se však dít na úkor její funkčnosti

Reforma policie je dostatečně atraktivní téma, které ve veřejnosti budí dojem, že ten, kdo o ní mluví, o tom také něco ví. V této souvislosti se objevují všelijaké nápady, návrhy a materiály, ale zdaleka ne všechny řeší to, co je v policii skutečně bolavé, protože vycházejí buď pouze z teoretických postulátů, nebo ze zdaleka nikoli akutních podnětů.

Univerzální řešení?

Teoreticky lze mít za to, že nepracuje-li nějaký státní orgán či jeho útvar uspokojivě, bude nejlépe ho zreformovat. Není-li však známa přesná příčina dysfunkce, řeší se jen „vady na kráse“, či přímo zástupné problémy. Útvarům se změní organizační schémata vnější i vnitřní a jejich příslušníkům uniformy, názvy funkcí a tabulkových míst. Výsledkem je naprosto zásadní a absolutní zmatení nepřítele. Slabinou však je, že našinec na tom není o nic lépe. Možná však výhody převažují: je to příležitost k výměně vedoucích pracovníků za oddanější a vděčnější.

Kdo to zaplatí.

Každý ministr financí se však naštěstí na taková „škatulata hejbejte se“ hrozně škaredí (protože ví, že jde o peníze). Tím reálně omezuje rozsah možných škod. Politici se totiž ve svých kreacích zprvu vůbec neohlížejí na praktické důsledky (stěhování; změny spojení; problémy s ochranou utajovaných informací, zejména v oblasti objektové a administrativní bezpečnosti; personální agenda - přeustanovení ve funkcích; zpřetrhané vnější vztahy a podobně). Čím dříve však přijde studená sprcha ekonomických propočtů, tím méně trpí celá republika. Nikoli náhodou se říká, že by se takové nápady měly nejprve vyzkoušet v zoologické zahradě na zvířatech.

Nečekaný užitek.

Reformní aktivity jsou však někdy prospěšné již v počátečním stadiu. Podkladové materiály obsahují celou řadu velmi kvalitních analýz a postřehů. Je nesporné, že hodnotné pasáže vznikaly uvnitř policie. Ty nejlepší byly navíc psány nejen inteligentními, ale i dost „volnomyšlenkářskými“ příslušníky. To je velmi dobré znamení - že tam jsou a že má někdo tolik fištronu, že chtěl slyšet jejich názory.

Policie a veřejnost.

I mezi policisty se objevuje názor, že policie je jakýsi svět sám o sobě. Není to pointováno mocensky, ale společensky - vázne komunikace, policii se nedaří zaujmout uspokojivé společenské postavení. Nutno na druhou stranu uznat, že i vnější společnost projevuje vůči policii jistou setrvačnost. Následující příhoda výmluvně ilustruje společenskou prestiž ozbrojených složek. Není to informace věrohodnosti „jpp“ (jedna paní povídala), ale osobní zkušenost.

Elita a póvl.

Počátkem devadesátých let jsem sloužil ve zpravodajské službě. Shodou náhod jsem byl navržen do poroty Nadace Charty 77, která mimo jiné uděluje Cenu Jaroslava Seiferta. Souvislost s Chartou 77 sedí přesně, méně již s literaturou, studoval jsem totiž religionistiku, vysvětloval jsem tehdy představiteli nadace Janu Kačerovi, a dospěli jsme k závěru, že zřejmě nastal jistý zákryt s (nejméně jedním) mým jmenovcem. Se slavným textařem jsme kdysi mátli StB; tentokrát možná proběhla záměna s olomouckým bohemistou. Nicméně Janu Kačerovi se celá situace zalíbila a navrhl, abych ve své kandidatuře setrval, ale že by se mnou ještě chtěla mluvit Eva Kantůrková. Ta se mě jen zeptala na zaměstnání - a rezolutně zavyla: No toto! Kdybyste byl zahradníkem - tak možná! Ale toto! - Nevím, jestli dokonce neřekla „nikagdá“; praštil jsem telefonem, uraziv přitom jordánský plemenný skot. Tehdy jsem poznal, že odbourávat tyto předsudky bude oboustranně nesmírně těžké. Potkal jsem v životě mnoho divných lidí. Byli pochopitelně i v ozbrojených složkách. Po této příhodě jsem ale začal trochu chápat i příslušníky StB.

Co ještě lidem vadí.

Veřejnost není spokojena se zřetelně horší výkonností policie vůči novým formám kriminality, ale i vůči „těm nahoře“. Posměšky budí politicky načasované úniky informací, které se nedaří a nedaří vyšetřit. Prestiže nepřidá ani chování některých policistů. Policie je postižena formalismem, nezájmem a malou kreativitou. A nechutí mluvit o latentním rasismu. Díky však za ty výjimky!

Dobrovolníci.

S využitím západních příkladů se opatrně objevují slibné náznaky konceptů dobrovolného zapojení veřejnosti do policejní práce (aniž by byly vyvolávány přízraky Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti). Zkušenosti, získané našimi policisty v zahraničí, jsou využívány velmi málo a nesystematicky. Ale přitom by nám umožnily vyvarovat se jindy jinde učiněných chyb, a naopak by nás mohly v lecčems inspirovat. Rezistence proti těmto inovacím je zčásti pochopitelná (myšlení bolí), částečně nikoli (když velitele nemá co bolet).

Věčné čárky.

Veřejnost asi netuší, jak velké procento úspěchů policie je dosaženo skutečnými profesionály v jejích řadách, nikoli „díky“, ale téměř „navzdory“ systému, jehož symptomy jsou alibismus, nekoncepčnost, neodpovědnost a podobně. To vše je ve vrcholně koncentrované podobě známo pod pojmem „čárkový systém“. Administrativní pokusy o změnu stavu neuspěly, na vině je lidský faktor! Co se zde dá reformovat?

Změnit!

Reformy hodnou je však pozoruhodná skutečnost, že policie za státní peníze provádí zvykově mnoho činností, které by si měli zajišťovat příjemci této služby na své náklady (například asistence při sportovních a kulturních akcích - ale i při exekucích, dále doprovody nadrozměrných nákladů a peněžních transportů, doručování soudních zásilek, převozy opilců). Přebujelá, komplikovaná, či dokonce zbytečná administrativa ještě snižuje celkovou efektivitu činnosti policie. Zásadní změna by měla nastat v oblasti poskytování pomoci obětem trestné činnosti. To by právě policie mohla dělat místo uvedeného posluhování! Toto strategické rozhodnutí by reforma opravdu mohla přinést!
O problematice postavení a činnosti Inspekce ministra vnitra jsme psali loni v říjnu (Věnujme pozornost Inspekci ministra vnitra, Euro 42/2006). S tím souvisí i činnost útvarů vnitřní kontroly a stížností. Ty by - na rozdíl od represivní inspekce, která zřejmě bude vyčleněna mimo resort vnitra - měly zůstat v přímé podřízenosti příslušných velitelů, aby mohly působit preventivněji.

Personalistika.

Přirozeným protikorupčním, ale i prostě manažerským prvkem je rotace ve velitelských postech. Jmenování má být na dobu určitou a obsazení špičkových funkcí konzultováno s opozicí (aby povolební změny vládní garnitury neznamenaly personální zemětřesení v policii). Personální politiku je třeba vést směrem systematického vyhledávání a rozvoje vhodných velitelských osobností a zároveň rozvíjet kulturu personální práce, která by se vyznačovala transparentností, důstojností a uměním takzvaného přátelského odchodu.

Plukovníci se nestřílejí.

Konečně se objevuje kvalifikovaná kritika silně naddimenzovaného počtu vedoucích funkcionářů. Zde by bylo co reformovat! Kdysi jsme na Policejním prezidiu s kolegy rozkreslovali varianty pavouka velitelské struktury nově vznikající Služby kriminální policie a vyšetřování (SKPV). Splnit všechny zadané parametry však nebylo možné, proto jsme si hluboko v noci „udělali radost“ a v souladu se služební přísahou zachovat důstojnost a čest svou i policejního sboru jsme nakreslili jednoho pavoučka, radost pohledět! Štíhlý, přehledný - transparentní vztahy, pravomoci i odpovědnost. Nadřízený okamžitě poznal, o co jde. S jistou lítostí v hlase nám však nařídil tento návrh okamžitě skartovat: „Přebývá vám asi čtyřicet plukovníků!“

Čím řídit?

Velmi pozitivní důsledky by mohla mít téměř zadarmo provedená změna postavení velitelů na všech úrovních: méně velitelů s jasně vymezenou odpovědností a jí adekvátními pravomocemi a prostředky. O moc lépe a radostněji by se sloužilo, kdyby velitelé méně ctili nedokonalou literu, ale více ducha (intenci) všech předpisů, upravujících činnost policie - a kdyby v tomto smyslu dovedli své podřízené podržet, to znamená jít do přiměřeného rizika. Teoreticky jistě správné požadavky, ten druhý však reformou prakticky neřešitelný (pouze snad generační výměnou).

Subsidiarita.

Mnoho současných vedoucích pracovníků nectí zásadu řešit na vyšší úrovni pouze ty záležitosti, které nemohou být vyřešeny na té nižší - a zabývají se věcmi, které by měli dělat jejich podřízení. Buď jsou tak mizerní manažeři, nebo potřebují být u zdroje informací (to kdyby měli jít dokladovat nějakým partajním funkcionářům jako kdysi). V nejhorším případě dokonce ovlivňují řešení problémů, které spadají do kompetence jejich podřízených. Zde jenom reforma nepomůže.

Analytika.

Serióznost navrhovaných reforem se projeví především v důslednosti, s jakou budou budována silná analytická pracoviště kriminální policie (tabulková místa, software, dostatečné přístupy k datům, vzdělávání specialistů). Dosud bylo v tomto smyslu vedeno mnoho hladkých řečí, ale ve skutečnosti jako by si nikdo moc nepřál, aby policie odhalila a vyšetřila úplně všechny zlořády. S analytikou souvisí i metodické pracoviště, které sleduje nejnovější trendy vývoje trestné činnosti a vypracovává zásady operativních a procesních postupů. Obojího je nám třeba jako soli, neboť EU vyžaduje od svých členských států podkladové materiály pro hodnocení rizik, souvisejících s organizovaným zločinem. V této situaci bychom jim mohli poskytnout pouze analyticky nedotčenou zapařenou siláž, známou jako Kubiceho zpráva, s metodickým návodem, jak dále operativně postupovat: jít si pobrečet do Parlamentu.

Koordinace.

Analytik potřebuje mít všechny příslušné informace, které má policie k dispozici. Velkých změn by tak měl doznat policejní informační systém, protože dosavadní stav - byť na jeho zlepšení mnoho odborníků usilovně pracuje - musí být zgruntu změněn, nikoli jen záplatován. Existují ambiciózní projekty policejních poznatkových fondů, ty jsou ale (naštěstí) obtížně realizovatelné, neboť mají příliš mnoho slabých míst (především nebezpečí úniků koncentrovaných informací). Co však nutně chybí, je (znovu)zavedení poměrně jednoduchého systému evidenční koordinace (postaru „lustrací“), který neobsahuje žádné poznatky, ale pouze všechny jednoznačně identifikovatelné subjekty, na něž policie ve své činnosti narazila (fyzické a právnické osoby, zbraně, účty, telefonní čísla, automobily, kreditní karty a podobně). Tyto údaje jsou do systému vkládány strukturovaně (evidence, blokace, zvláštní blokace) a jsou jednoznačně svázány s policistou, který je tam vložil. Výpočetní technika umožní při kontaktu s novým subjektem okamžitě zjistit, zda není v zájmu jiného policisty či zpravodajce. (V zahraničí se takto běžně koordinuje činnost všech bezpečnostních a zpravodajských složek.) Takto se v zárodku eliminují případy dublování činnosti, nebo dokonce možných akcí, zdraví či životy ohrožujících kolizí. Podmínkou sine qua non je pouze precizní dodržování několika pravidel. V jednoduchosti je síla!

Třetí linie.

Vstup do Schengenského prostoru se nejvíce dotkne cizinecké a pohraniční policie. Většinu cizinecké agendy bude pravděpodobně zajišťovat něco jako „imigrační úřad“, který asi nebude součástí policie. Trestné činnosti související s cizinci však nebude ubývat, naopak. Proto by mohli operativci z cizinecké a pohraniční policie v budoucnu vytvořit takzvanou třetí linii kriminální policie (trestná činnost s cizineckým prvkem) a využít kvalifikovaně svých znalostí problematiky a prostředí.

Vztah se samosprávou.

Urovnání vzájemného vztahu policie a samosprávy, respektive sjednocení jejich struktur, je asi tím, co činí reformu policie nezbytnou. Čtrnáct hejtmanů by mělo rádo své protějšky. Problém je identický: přiměřenost odpovědnosti, pravomocí a prostředků. Má-li mít samospráva odpovědnost za bezpečnost a pořádek v teritoriu, měla by mít legislativně zakotvené příslušné pravomoci, včetně práva hospodařit s příslušnými prostředky. Perspektivně nelze vyloučit žádný model vzájemného vztahu policie a administrativy, nicméně nejpravděpodobnějším uspořádáním se zdá být čtrnáct shodných policejních i administrativních obvodů. (Zřejmě doporučeníhodné z hlediska krizového řízení.)

Kolik policií?

Zde se objevuje problematika kompetenčních překrytů s obecní policií. Jistě není hospodárné a účelné mít na dodržování veřejného pořádku v teritoriu dvě různé policejní složky. Současně je jasné, že právě v oblasti veřejného pořádku a dopravy (o krizovém řízení vůbec nemluvě!) by měla být policie s vedením samosprávy velice „nakrátko“. Lze tedy vysledovat tendenci, vedoucí ke sloučení některých složek státní policie s městskými. Pohyb je to logický, protože obě složky vykonávají podobnou činnost, avšak za rozdílných podmínek. Hejtmani a starostové mají odpovědnost za veřejný pořádek, potřebují proto mít také jasně definované vztahy s policií. Je třeba zdůraznit, že řeč jde o „uniformované“ policii, do jejíž kompetence dnes spadá řešení takzvané bagatelní trestné činnosti (běžná agenda obvodních oddělení). Možná bude třeba přehodnotit, co rozumět „bagatelní“ trestnou činností - v tom smyslu, že obvodní oddělení by měla zpracovávat pouze jednoduché případy (na něž by bylo zbytečné volat kriminálku), které by zbytečně policisty časově nezatěžovaly, aby mohli být na ulicích. Případy složitější nebo s teritoriálním přesahem by od počátku zpracovávala kriminální policie.

Na co dát pozor.

Kvalitní návrhy reformy se v oblasti kriminální policie shodují na potřebě větší koordinace činnosti jednotlivých složek, ať se již v návrhu jejich konečného postavení jakkoli liší. Nikde však není zavdána záminka se domnívat, že by kriminální policie mohla být řízena jinak než liniově (z centra). Zde může být vztah na samosprávu skutečně jen zprostředkovaný, nikoli přímý. Bližší spolupráce se však může rozvíjet na poli prevence kriminality.

Všeho moc škodí.

Ač jsou reformy nutné, musíme dbát na to, aby nám tu policii neureformovali! Aby to nedopadlo jako s tou paní, které chcípaly slepice, a tak šla za rabínem pro radu. Prý, aby jim nedávala pít. Za týden přišla, že chcípají dále. Rabín se zamyslel: ať jim dá pít, ale ne jíst. Za týden opět přišla, už ne o radu: všechny slepice jí totiž pochcípaly. To je škoda, posteskl si rabín, měl jsem ještě tolik dobrých nápadů.