Na Hradě sedí pravicový prezident. Že by blýskání na časy po téměř pěti letech v opozici? Zatím sotva. Zátky od šampaňského mohou bouchat u Klause, jde zejména o jeho osobní úspěch. Nový předseda ODS Topolánek už tak výrazný důvod k radosti nemá, tím méně pravice jako celek. Důvod je prostý.
Úkol protlačit Klause na Hrad, byť obtížný, byl ničím ve srovnání s jiným dílem: sestavit efektivní pravicovou vládu. Sarajevo a opoziční smlouva zanechaly pravici slabou a rozhádanou. Nedejme se mást tím, že opticky to vypadá na ručník do ringu levice. Možná má problémy Špidla, jenže levice jako celek drží ve Sněmovně takřka třípětinovou většinu, a to i bez lidovců. Rehabilitace komunistů sice nadělá vrásky na čele lídrům socdem, avšak dlouhodobě levici posílí, protože jí přestanou chybět do vládního počtu hlasy bolševiků. Řeč je o nějakých patnácti procentech voličů. Pro ODS plyne jistá výhoda z obsazení Hradu, ale není realistické, že by Klausovo prezidentské angažmá mohlo vyrovnat skóre. Představa čistě levicového kabinetu ČSSD a KSČM bude nabývat na přitažlivosti. Paradoxní je, že urychlovačem tohoto procesu se stala volba pravicového prezidenta. Komunistům se při ní podařilo zvýšit vlastní prestiž a oslabit pozici sociální demokracie, čímž si vytvořili výhodné předmostí pro případná jednání o příští vládě. Pravice získala ve skutečnosti málo. Prezident Klaus bude díky svým stranickým zkušenostem silnějším hráčem než prezident Havel, jenže role a pravomoci hlavy státu nejsou pro vnitropolitický vývoj zásadní. A s komunisty a zemanovci lze sice vytvořit ad hoc koalici pro volbu prezidenta či pár dalších tajných hlasování, nelze však s nimi trvale spolupracovat, natož vládnout. Aspoň ne ve prospěch pravice. Pravicový comeback nepřijde, pokud ti, kteří se hlásí k ideálu nízkých daní a malého státu, nezapomenou na skutečná i domnělá příkoří, která si způsobili od pádu Klausovy vlády na konci roku 1997. I jednotná pravice to bude mít hodně těžké. Štědře rozdávané socialistické bonbonky působí na občany jako droga. Sám Klaus po volební porážce prohlásil, že lidé se musejí se socialisty nejprve spálit a odhadl jejich vládu na další dvě volební období. Pro zkrácení tohoto času může sám něco učinit. Prezident je u nás i hlasatelem určitého étosu. Klaus popírá, že by chtěl z Hradu kázat jako Havel, nicméně ve svém prvním projevu k národu vyčetl neúspěšným lidem lenost. Sotva zůstane jen u těchto slov. Prezident Klaus se může svým vystupováním zasadit o rehabilitaci liberálních myšlenek, které už pár let živoří na okraji politiky i veřejné debaty. Víc už nic. Jeho angažmá v praktické politice by bylo kontraproduktivní, vždyť právě kolem jeho osoby se koncentrují iracionální vášně. Takže to bude na Topolánkovi, který ví, že i kdyby dnes vyhrál volby, tak jeho ODS stejně nemá s kým vládnout. Zatím se zdá, že Klaus nebude stejně nesoudný jako Miloš Zeman a nechá otěže stranické politiky plně svému nástupci. Pokud Klaus zachová zdrženlivost, může pravice najít ztracenou jednotu. Na zásadní liberální přestavbu to ani pak nejspíš nebude. Úplně by však stačilo, kdyby měla pravice dost sil, aby zvrátila vražedné tempo rostoucích daní a rozpočtových deficitů a ulevila podnikatelům od všežravé byrokracie. Žádný politický proces není definitivní, jedna událost se může stát katalyzátorem zcela rozdílných procesů. Volba Klause může být dalším patníkem na sarajevské cestě zmaru. Pravice se vzájemně ještě více odcizí, politika se zabetonuje v ideově vyprázdněných mocenských obchodech. Až nakonec bude jedno, kdo je levičák a kdo pravičák, neboť tato označení ztratí význam. Tou lepší možností je, že se pročistí vzduch a lídrům nesocialistických stran nebude nic bránit usednout opět za jeden stůl. A bude se za ním mluvit o myšlenkách, ne o osobách. Nebo aspoň víc o myšlenkách, než o osobách. Nebo pro začátek alespoň ten společný stůl.
