Nový ministr vnitra má šarm, vlohy a prezidentské ambice
S houfem novinářů a televizních kamer v patách vstupuje Nicolas Sarkozy do zasedacího sálu v předměstské pařížské čtvrti Rosny-sous-Bois. Osmačtyřicetiletý francouzský ministr vnitra přednáší na konferenci o právech obětí trestné činnosti. Zasedání se rychle mění v setkání fanoušků se svým oblíbencem. Když se Sarkozy po svém proslovu prodírá sálem k východu, Genevieve Celantová, mluvčí skupiny obětí z provensálského města Frejus, konstatuje: „Je mladý, energický a plní sliby. Všichni mu věří - lidé na levici i na pravici.“
Osm měsíců poté, co usedl do křesla šéfa policejních orgánů celé země, se Sarkozy stal mužem, jehož je potřeba si na francouzské politické scéně všímat. „Sarko“, jak je všeobecně přezdíván, plní téměř denně noviny, palcové titulky informují o záplavě jeho aktivit, od boje se zločinem a terorismem přes zmírnění krize vyvolané odboráři a zaměstnanci až po dohled nad pracemi v oblastech postižených povodněmi. Jeho obliba mezi veřejností dosahuje jednašedesáti procent, což jej řadí na stejnou příčku jako ministerského předsedu Jean-Pierre Raffarina a o několik procent výš než prezidenta Jacquesa Chiraca. Dotazy na své politické ambice Sarkozy odbývá suchým konstatováním: „Dělám jen svou práci.“
Nenechme se však zmýlit: ministr vnitra směřuje k boji o funkci prezidenta v roce 2007. Vybrušuje si nový politický styl, s nímž by mohl mít navrch nad svými potenciálními konkurenty. Ačkoliv Sarkozy patří k Chiracově středo-pravé Unii pro lidové hnutí (UMP), sám se stylizuje do role nezávislého pragmatika, který se vyhýbá ideologii a zákulisním vyjednáváním. Na podzim například přispěl k odvrácení celostátní stávky řidičů kamionů, když pohrozil, že rebelům nechá odebrat řidičské průkazy – neobvykle tvrdá taktika ve Francii, kde se stávkuje tak často. Sarkozy se po značnou část z šestadvaceti let strávených v politice potýká s kritikou své přílišné horlivosti a tvrdosti. V nové roli bojovníka se zločinem jsou však tyto vlastnosti devizou. Navíc své práci dodává jakýsi clintonovsky osobní nádech, který není pro francouzskou politiku běžný. Projevuje se, když pořádá velmi emotivní soukromé schůzky s obětmi zločinu a dovolenou tráví obcházením policejních stanic. „Mluví novým typem politického jazyka – přímějším, se silným emotivním nádechem,“ říká o něm Francois Miquet-Marty, ředitel politických studií francouzské pobočky společnosti Louis Harris, která se zabývá výzkumem veřejného mínění.
Ministr je lidový člověk, kterému voliči rozumějí, i když je zdraví ze snobské pařížské čtvrtě Neuilly a přátelí se s lidmi, jako je magnát francouzského luxusu Bernard Arnault. Průzkumy ukazují, že dvě třetiny obyvatel Sarkozyho politiku podporují. Jeho trumfem je strach veřejnosti ze zločinu, klíčové téma loňských všeobecných voleb. Prosadil již zákon, na jehož základě policie přibere další tisícovky zaměstnanců, aby mohla účinněji zasahovat proti podezřelým teroristickým skupinám. Nechal také zrušit středisko pro uprchlíky u Calais, které bylo dlouho magnetem pro nelegální imigranty doufající, že se jim podaří dostat se přes Lamanšský průliv.
Sarkozy, jenž je synem maďarského emigranta, se nicméně distancoval od xenofobních názorů Jean-Marie Le Pena. Na rozdíl od vůdce extrémní pravice, který na problémech s imigrací a trestnou činností postavil vloni svou prezidentskou kampaň, naopak slíbil, že zjednoduší postup při legalizaci přistěhovalců, kteří ve Francii již žijí. Navázal rovněž vztahy s početnou, politicky však opomíjenou muslimskou menšinou. „Nikdo z jeho předchůdců o kontakt s námi tolik neusiloval,“ poznamenává Fouad Alaoui, generální tajemník francouzské Unie islámských organizací.
Sarkozyho cesta k prezidentské funkci bude však samozřejmě plná překážek. Polemiku vyvolal už svým návrhem na přehodnocení trestního zákoníku. Hnutí na ochranu lidských práv a náboženské skupiny protestují proti tvrdším postihům za potulku a squating. Nelíbí se jim rovněž omezování některých forem projevu na veřejnosti, zejména takových, jež by měly být považovány za urážku policistů. Předpokládá se, že Chirac půjde v roce 2007 do penze. Jeho přítel Alain Juppe svou kandidaturu na prezidenta zvažuje. Bývalý ministerský předseda a současný vůdce UMP nemá ani špetku ze Sarkozyho popularity a šarmu. Čeká ale, jak říká jeden zkušený pravicový politik, „jen na Sarkovu první chybu.“
Sarkozy má zatím plné ruce práce. Snaží se uklidnit hnutí politických separatistů na Korsice a vyšetřuje okolnosti ropné havárie u španělského pobřeží, která částečně zasáhla i francouzské břehy Atlantiku. Když se objeví na kandidátce, bude příští prezidentská kampaň opravdu ostrá.
ZDARY A NEZDARY NICOLASE SARKOZYHO
- 1977 Ve věku dvaadvaceti let zvolen členem zastupitelstva v pařížské čtvrti Neuilly. Starostou od roku 1983 do poloviny roku 2002.
- 1995 Přidává se k ministerskému předsedovi Eduardu Balladurovi v jeho neúspěšné prezidentské kampani proti Jacquesu Chiracovi.
- 1998 Napravuje si u Chiraca reputaci a stává se generálním tajemníkem jeho Sdružení pro republiku.
- 1999 Po chabém výsledku strany ve volbách do Evropského parlamentu z funkce odchází.
- 2000 Jmenován ministrem vnitra v Chiracově nové středo-pravé vládě.
Pramen: Business Week
Carol Matlack, Paříž, Business Week
Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc
BusinessWeek
Překlad: Hana Synková, www.LangPal.com
