Sarkozyho dar nedar

Pouť virtuální sochy z Neuilly-sur-Seine přes Prahu na mělnický rynek

Pokud věříte řeči diplomatů, ani nečtěte dál. Nic se nestalo. Žádné faux pas, žádný nesoulad zemí, které se mají ujmout předsednictví Evropské unie. Ale: Dar je symbolická věc. A je-li darován symbol, například pomník význačné osobnosti nějakého národa, jde o symboliku doslova umocněnou. V případě celoevropských souvislostí roku 1968 a pozdějšího upálení Jana Palacha je navíc třeba dodržovat značnou pietu. Pojďme se v příběhu jednoho „daru-nedaru“ trochu zorientovat… Dne 13. června vydaly Lidové noviny (LN) článek bruselské zpravodajky s titulem „Sarkozy chtěl dát Čechům sochu Palacha, ti ji odmítli“, v němž se píše o zamýšlené nabídce 3,5metrové Palachovy sochy z dílny Andráse Becka, jenž v roce 1970 její koncept připravil. Prý ji měl do Prahy jako sádrový odlitek přivést sám prezident, Češi to však odmítli a navrhli její instalaci ve Francii. „Nezpůsobili jsme tím faux pas, francouzská strana to vzala,“ citovaly LN ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. „Rozhodně to nebylo žádné faux pas. Nikdy se neuvažovalo o tom, že by v červnu 2008 prezident Nicolas Sarkozy přijel s touto sochou do Prahy,“ zní oficiální odpověď francouzské ambasády v Praze, kterou obdržel týdeník EURO, přičemž se zdá, že záleží na každém slově. Socha neexistuje, ale návrh ano.
Text české ministerstvo rozladil. Možná nepřesnostmi, ale spíše vyzněním jakožto české „neslušnosti“ bez promýšlení souvislostí z domácího pohledu, umělecké hodnoty i celé filosofie daru. Nyní si už obě strany - oficiálně - notují. „Rozhodnutí dát přednost instalaci sochy ve Francii vyšlo ze společné dohody mezi českým i francouzským ministerstvem zahraničních věcí. Obě mají na projekt stejný názor a pracují společně na jeho realizaci,“ tvrdí Charles Fries, velvyslanec Francie v ČR. A český resort ve vyjádření své mluvčí říká: „Pan ministr Schwarzenberg považoval ve vztahu k Francii za smysluplné, aby Palachova socha byla tam. Stejně by považoval za významné, kdyby například socha nějakého francouzského bojovníka za svobodu byla u nás.“ To je důležitá věta.

Chcete dar? Připlaťte si

Jak to bylo? Dle velmi důvěryhodných zdrojů týdeníku EURO z okolí lucemburské L'Assemblee des francais de l'etranger (AFE) měl Sarkozy odlitek či formu (socha teprve vznikne) do Prahy skutečně dovést a slavnostně jej předat. Diplomacie ve věci pracovala minimálně od února, velmi se angažovala. České odmítnutí francouzskou vládu i Sarkozyho ranilo. Nicméně i to bylo jednou z variant, protože dle dohody by Češi museli zaplatit transport i instalaci. Francouzského prezidenta však nejvíce zasáhl způsob odmítnutí - Černínský palác dal jasně najevo, že „nic platit nebude a ať si sochu Francouzi postaví doma sami, když ji ještě nemají“. Francouzský diplomat pro české chování použil přímo slova „gâcheurs“, což se dá přeložit jako břídilství nebo fušeřina.
Dle informací z druhé strany se však lehce velkopansky chovala francouzská strana. Těžko říci. Každopádně, jak říká obeznámená osoba, i Sarkozyho projev na pražské ambasádě se nesl v duchu tezí starých osmnácti let „o postkomunistické zemi“ a „talentovaném národu“, což svědčí i tom, jak ráda se Francie vnímá jakožto velmoc. „Sarkozyho návštěva měla určitě souvislost s českým předsednictvím EU, a také s francouzským. A s tím, že se Sarkozy začal trošku věnovat střední Evropě, oblasti francouzskou diplomacií dlouho přehlížené,“ říká Tomáš Weiss z Katedry Západoevropských studií FSV UK. Dle pařížského informátora ostatně poradci kolem Sarkozyho zaspali dobu, když se domnívali, nakolik Čechy ohromí „dárkem“ spjatým s šedesátými lety, na což slyšela garnitura kolem Václava Havla.
Zřejmě tim nastalo vzájemné nepochopení. Nijak uvolněná atmosféra nevládla ani mezi Mirkem Topolánkem a Sarkozym, o němž v únorové Mf DNES jistý diplomat po návštěvách Maďarska a Rumunska prohlásil: „Zejména k menším zemím přistupuje s velkým despektem. Přijede na několik hodin a není ochoten trávit adekvátní čas ani s vysokými politiky. Je nevyzpytatelný.“ Možná i proto byly francouzské deníky po pražské „vizitě“ plné křečovitých úsměvů, pootočených tváří a urputných úšklebků.

Palach a galští kohouti

Český velvyslanec v Paříži Pavel Fischer už naznačil, že najít pro sochu místo ve Francii nebude snadné. A času moc nezbývá: „Dotýkáme se citlivé minulosti francouzských politiků. Řada z nich v revolučním roce 1968 vyznávala trockisty a stála na opačné straně barikády než Palach.“ Politolog Michel Perottino z ústavu CEFRES říká: „Obávám se, že takové černobílé vidění není nejšťastnější. Nehledě na to, že i v ČSSR mohli stát trockisté na stejné ,straně barikády´. Třeba Petr Uhl. Valná většina současných francouzských politiků nevyznávala trockisty, obzvlášť co se týče současné vlády.“
A jak je vnímán ve Francii rok 1968? Nemohlo jít o snahu „vyvézt“ pomník ze země? „To se nedomnívám. Francie žije již několik měsíců připomínkou roku 1968 z různých úhlů; hodně se diskutuje o kritickém postoji prezidenta Sarkozyho k pařížské revoltě a podobně… Spíše bych se klonil k názoru, že se českým politikům socha z estetického hlediska nelíbí,“ doplňuje z Francie Václav Nekvapil, analytik Asociace pro mezinárodní otázky.
Hovoří se tedy o umístění sochy v univerzitním Dijonu, kde sídlí i východoevropská větev pařížského institutu Sciences-po, jehož ředitelem je Lukáš Macek. Vysoký český úředník z prostředí Evropského parlamentu k celé „vysochané kauze“ říká: „Myslím, že takové dary by se odmítat neměly, zejména jsou-li v sázce dobré vztahy s jednou z nejvlivnějších zemí v EU, která se právě chystá převzít předsednictví EU. Může se to zdát jako prkotina, ale v mezinárodní diplomacii se tohle nepromíjí.“

Proč ne? Pourquoi pas?

Sarkozy, syn maďarského šlechtice, který se s Beckovým dílem seznámil možná už jako starosta luxusní čtvrti Neuilly-sur-Seine (1982 až 2002), u Čechů narazil. Ale proč by nechtěli dar? Důvodů je vícero. Praha již zdůraznila, že upomínek na Palachovu oběť má několik: Desku na Filozofické fakultě UK, neokázalý pomníček v dlažbě Václavského náměstí a koneckonců i zmenšenou repliku Beckova díla v předsálí Gymnázia Jana Palacha (GJP) na Praze 1. „K Palachově odkazu se hrdě hlásíme. Plastiky si vážíme a její symbolismus se nám líbí,“ říká ředitel GJP Michal Musil, jenž byl loni 21. září přítomen slavnostnímu odhalení s francouzským kulturním radou Jeanem-Markem Berthonem i Madeleine Van Waeyenbergheovou, prezidentkou Asociace přátel sochaře Andráse Becka. (Během loňského aktu se dle svědků tvářila tajemně s náznaky, že „se chystá něco velkého“. Na otázky týdeníku EURO Van Waeyenbergheová nereagovala a telefonicky odkázala na oba velvyslance. LN již dříve řekla: „Politika znemožnila projekt v Praze, ať to teď i řeší.“)
Nejednoznačné je i estetické hodnocení. Jeden z Francouzů v Evropském parlamentu, jenž se v deníku Le Figaro ze 17. června dočetl o „Sarkozyho odmítnutém daru“, prohlásil, že se tomu ani nediví, protože socha „není pěkná“. Vladimír Czumalo, historik umění z FF UK, tedy školy, kterou Palach studoval, říká: „Pomník, a zejména pak národního mučedníka, si žádá monumentalitu. A Beckův pomník by byl jen velký. Obávám se ale, že dílo více postihuje formu Palachovy oběti než její smysl.“ Dle jiného odborníka jde o „dar, který vyvolává hrůzu. Jako by vám dali rámeček s fotkou hořícího příbuzného.“
Potíží by mohlo být umístění památníku. Má-li mít Praha sochu s tolika kontexty, zasloužila by exkluzivní místo. Ale těch už v Praze moc není. „Pro umisťování pomníku osobností, především na území Prahy 1 a 2, lze obtížně vytypovat volná místa. Celá oblast je již dostatečně ,zatížena´ tematicky vypjatými realizacemi: Viz Václavské, Jungmannovo, Jiráskovo či Palackého náměstí, Rudolfinum. Navíc loni byl odhalen pomník druhému odboji (Klárov) a Praha připravuje s americkou stranou znovuobnovení Wilsonova pomníku,“ tvrdí pražský magistrát. Ředitel odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu Jan Kněžínek dodává: „Ve věci zmiňované Palachovy plastiky s námi nikdo nic nekonzultoval.“
A zbývá připomenout zásadní důvod, proč ne. Mají snad Čechům jejich národní velikány připomínat darované sochy od cizinců? Dle zdrojů týdeníku EURO z nejvyšších politických pater právě to bylo důvodem, proč se proti nabídce postavili ministr Schwarzenberg a ambasador Fischer, přestože názor české diplomacie nebyl jednotný. Zda přímo proběhla nějaká forma nešetrného odmítnutí, nevíme. Člověk, který se pohybuje mezi oběma zeměmi, naznačuje jistou analogii: „Zkusme nabídnout Paříži ještě nehotovou sochu Charlese De Gaulla, podmiňovat si její umístění kdesi v noblesní ,Sarkyho´ čtvrti Neuilly-sur-Seine a nakonec jim k tomu vyčíslit vzniklé náklady.“

Mělnická anabáze

Článek LN však posunul věci nečekaným směrem. Kromě rozohněného publicisty Jana Šinágla, který už spustil petici Zasochujanapalacha.cz či Petra Uhla, který se v deníku Právo jal pranýřovat „českou ostudu“, si jej přečetl i Jiří Fiala - svérázný mluvčí Sdružení K213. Ten zaslal 14. června mělnické radnici email: „Mám za to, že je ostudné, aby republika dar odmítala, a že především vaše město, případně rodiště Jana Palacha Všetaty, by se mělo zasadit, aby byl dar od francouzské vlády přijat a umístěn na důstojném místě.“ Radnici se nápad zalíbil. Tím spíše, že v lednu chystá připomenutí 40. výročí Palachova aktu. Vytypovala i prostor u gymnázia, kde Palach studoval. V den Sarkozyho návštěvy poslal mělnický starosta Miroslav Neumann na ministerstvo zahraničních věcí (MZV) stanovisko: „Měli bychom o sochu veliký zájem. Bylo by pro nás ctí, kdyby mohla být umístěna v našem městě. Ještě dnes odpoledne projednám tuto záležitost na zasedání Rady města. Je reálné, že budou všichni pro.“ A minulý čtvrtek, přesně o půl sedmé večer, město zájem potvrdilo: Poměrem hlasů šestnáct ku dvěma, řekl týdeníku EURO místostarosta Jaromír Kovářík. „Počítáme s vyčleněním dvaceti tisíc eur na vznik sochy, 40 tisíc platí Francie ze sbírek. Další náklady spojené s instalací sochy a terénními úpravami ponese město,“ doplnil.
„Zájem Mělníka jsme zaznamenali a jsme jím potěšeni. Jsme otevřeni všem možnostem, ačkoli v tuto chvíli spíše upřednostňujeme instalaci sochy ve Francii,“ říká francouzský velvyslanec Fries. A k otázce financování uvádí: „V každém případě bude zabezpečeno z veřejných i soukromých zdrojů.“ Diplomacie byla možná jistou regionální zbrklostí, byť vlastenecky míněnou, postavena před dvojí variantu, kdy sama neví, co si s darem-nedarem počít. Vytrhne jí Mělník trn z paty? Anebo věc zkomplikoval? To vám diplomaté nesdělí. Přemýšlejme. A jak praví klasik, v našem případě etnolog Marcel Mauss, jenž už roku 1925 publikoval slavný Esej o daru (pro francouzské čtenáře tohoto článku Essai sur le don): „Značná část naší morálky i našeho života vůbec tkví stále v téže atmosféře daru, směsici závazku a dobrovolnosti… Neoplacený dar stále staví toho, kdo jej přijal, do podřízeného postavení, zvlášť, když jej přijal, aniž pomyslel na protidar.“

* Pavel Fischer
Jako pečeť vztahů „Záměr umístit sochu ve Francii je cestou, jak osobnost Palacha, jeho čin a celý odkaz Francii připomenout,“ tvrdí Pavel Fischer, velvyslanec ČR v Paříži, o současném směřování aktivit na umístění Beckovy sochy. Do hry se však - trochu neočekávaně - vložilo i město Mělník, na jehož zájem MZV urychleně reagovalo. EURO: Zazněla od Francouzů nabídka na umístění Palachovy sochy v Praze? FISCHER: S nabídkou umístit Palachovu sochu v ČR přišla před několika lety Asociace přátel sochaře Andráse Becka. EURO: Jak si vyložit větu ministra zahraničí Karla Schwarzenberga „Doporučil jsem, aby socha zůstala ve Francii,“ kterou citovaly LN? FISCHER: S ministrem jsem o věci jednal. Vychází z toho, že zatímco v ČR i v zemích, jako jsou Velká Británie, Lucembursko či Itálie, je památka Jana Palacha nějakým monumentem nebo sochou připomenuta, ve Francii takový pomník není (v Lucemburku je Palachovo náměstíčko s deskou, socha je i ve švýcarském Vevey a tak dále - pozn. red.). EURO: Deník Le Figaro ze 17. června hovoří o „odmítnutém daru Sarkozyho“. Mýlí se francouzští novináři? FISCHER: Francouzští novináři se na nás nikdy neobrátili. Nemám informace o tom, že by jim francouzská strana poskytla odpověď. Rovněž formulace, že mělo jít o „dar“ prezidenta, což neodpovídá přesně faktům, se poprvé objevila teprve v nadpisu článku LN. Soudím, že krátká zpráva v deníku Le Figaro byla bez dalšího zkoumání napsána na základě vyznění českého článku. EURO: Dle našich zdrojů byla Sarkozyho nabídka sochy premiéru Topolánkovi delší dobu připravována. Můžete se k tomu vyjádřit? FISCHER: O myšlence sochy v ČR se hovořilo již před několika lety. Vhodným obdobím k uskutečnění úmyslu se začalo jevit převzetí předsednictví ČR v Radě EU právě od Francie či výročí Palachovy smrti - obě události spadají do počátku příštího roku. Beckova socha navíc dosud neexistuje v odlité formě, její realizace si vyžádá několik měsíců. EURO: V čem by byla socha pro Francouze zajímavá? FISCHER: Již jen proto, že ve Francii v roce 1969 vznikla (oficiální vročení je 1970 - pozn. red.) a je odpovědí exilového sochaře maďarského původu na Palachův čin. EURO: O umístění jednáte s několika místy ve Francii. Můžete prozradit jména a jak dlouho jednání probíhají? Jakou mají „předvybraná“ města vazbu na Palacha? FISCHER: Jednání probíhají několik měsíců. Ve hře jsou především místa, která mají spolupráci s městy a samosprávami v ČR. U nich jsme předpokládali nejsilnější vnímavost pro celý projekt. EURO: O umístění sochy projevil zájem Mělník. Ihned po nabídce jste se osobně ozval starostovi. Je taková rychlá komunikace až z pařížského velvyslanectví s regiony běžná? FISCHER: O zájmu Mělníka jsem se dozvěděl od francouzské strany, nikoli od pana starosty. Vzhledem k zahájeným jednáním ve Francii jsem považoval za povinnost starostu informovat o genezi projektu, neboť zprávy v tisku nebyly přesné. Proto jsem chtěl u něho též ověřit, na jakém pozadí se rada města rozhodovala. Připomínám, že můj telefonát neproběhl „ihned“, jak říkáte. Zavolal jsem mu ve shodě s pokynem ministra po několika dnech. A k druhé části vaší otázky: Žijeme v 21. století, kdy vztahy mezi zeměmi již neurčují panovníci, ale vstupují do nich i parlamenty a zejména města a kraje. Roli samospráv vidím jako klíčovou. I proto se domnívám, že velvyslanec v evropské zemi musí být v kontaktu nejen se starosty a primátory, ale i s hejtmany. Dle toho se řídím. EURO: S instalací sochy asi za 60 tisíc eur prý souvisí i finanční plnění města ve výši zhruba dvacet tisíc eur. To vytváří dojem, že se s podobným postupem předem počítalo. Jak a kdy byla určena tato částka? FISCHER: Částku dvacet tisíc eur slyším poprvé, odhadovat všechny náklady neumím. Vím však, že Asociace uvažovala v řádu 60 tisíc eur jenom na výrobu sochy. EURO: Jak na zájem Mělníka pohlížíte? FISCHER: Mám z něj radost, i to jsem starostovi sdělil, a to bez ohledu na to, jak vše dopadne. Socha Jana Palacha může být pečetí našich vztahů s Francií. Neměla by sloužit jako záminka k tomu, abychom si jejím prostřednictvím vyřizovali nějaké vzkazy nebo jí nahrazovali diskusi, která musí proběhnout jinde a jinak. *
BOX (s obálkou):
András Beck Sochař maďarského původu (1911-1985) emigroval roku 1956 do Paříže. Proslavil se symbolickými bustami či plastikami z bronzu. Kromě té Palachovy patří k jeho význačným pracem portréty Bartóka, Manna nebo Perseho. Pro zajímavost: V oficiální monografii Asociace přátel sochaře Andráse Becka, jejíž obálku přetiskujeme, je jméno Palach důsledně uváděno s dvěma l (Pallach).
Pramen: Kniha András Beck - Sculpteur, Paříž 2001