Francouzský prezident řeší politický rébus. Chce šetřit a zároveň přesvědčit voliče, že je pro Elysejský palác tím pravým
Starostlivá maminka v knize Michala Viewegha Báječná léta pod psa vymyslí geniální plán, jak vytáhnout zasmušilého otce z trudomyslnosti – přesvědčí syna, aby mu pořídil vnuka. Podobně i miminko Carly Bruniové, které se chystalo na svět minulý týden, je, jak se zdá, jednou z mála šancí, jak povzbudit pohasínající popularitu jeho otce, francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho. Otcovská image rtuťovitého vládce Elysejského paláce je nejen dobrou sebeprezentací pro bulvár, ale i startem prezidentské kampaně. Příští rok na přelomu dubna a května volí Francouzi hlavu státu a se znovuzvolením kdysi tak mocného „Sarka“ to vůbec nevypadá dobře. Nejenže na něj mocně útočí opoziční socialisté. Uvnitř jeho vlastní Unie pro lidové hnutí (UMP) se už objevuje skupinka disidentů, kteří chtějí Sarkozymu druhé volební období překazit.
Revoluce v Senátu
Letošní podzim začal pro Sarkozyho malou palácovou revolucí. V doplňovacích volbách do Senátu před dvěma týdny vůbec poprvé od konce druhé světové války ovládla horní sněmovnu levice. Ponížení pro gaullisty bylo o to větší, že se do Lucemburského paláce o minulém víkendu nastěhoval jako nový šéf Senátu Jean-Pierre Bel, starosta zapadlého pyrenejského městečka Lavelanet a někdejší člen Revoluční komunistické ligy. „Od Rosy Luxemburgové do Lucemburského paláce,“ komentoval trefně Belovo zvolení komentátor listu Le Monde. Téměř neznámý muž z provincie se tak stane po prezidentovi druhou nejvýznamnější politickou figurou ve Francii.
Sarkozy tak musí spolknout nejen hořkou pilulku v podobě „vidláka“ Bela, ale připravit se na to, že socialisté udělají vše pro to, aby mu hodili na hlavu jeho plánované rozpočtové úspory. Také na chystanou změnu ústavy, která měla po vzoru Německa stanovit maximální míru zadlužení veřejných rozpočtů, teď může Sarkozy zapomenout.
Ne že by vládnutí s opozicí v Senátu bylo ve francouzské politice nevyzkoušené. Třeba Francois Mitterand se musel s pravicovou horní komorou potýkat celých čtrnáct let, kdy byl v Elysejském paláci. Z toho dva roky spoluvládl s pravicovým premiérem Jacquesem Chiracem. Jenže socialisté nemohou Sarkozymu zapomenout, že před rokem protlačil oběma komorami důchodovou reformu právě proto, že disponoval většinou. Levice už tehdy prokázala, že má daleko mocnější politické páky než zvednuté ruce poslanců – hlas ulice. Kvůli zvýšení důchodového věku z 60 na 62 let vyšly do ulic na tři miliony lidí a Paříž zůstala téměř týden bez leteckého a železničního spojení se světem.
Ve své podstatě kosmetická úprava důchodů přesto vedla k tomu, že dvě třetiny Francouzů podle nejnovějšího průzkumu agentury Viavoice Sarkozyho ekonomické a sociální politice nevěří. Naděje nevkládají ani do samotného prezidenta – 68 procent voličů si myslí, že Sarkozy volby prohraje. A co je ještě horší: jako nejlepší kandidát gaullistů vzešel z průzkumu nikoli sám Sarkozy, ale jeho šéfdiplomat Alain Juppé. „Sarkozyho to určitě oslabuje. Vyvstává otázka, jestli by vůbec měl do voleb jít jako kandidát UMP,“ domnívá se Francois Miquet-Marty, ředitel Viavoice.
Hlásí se odpadlíci
„Blbou náladu“ mezi gaullisty, kteří přihlížejí propadu Sarkozyho popularity, dobře ilustruje i kauza Pierra Charona, Sarkozyho poradce pro komunikaci. Muž, který se měl starat o mediální obraz prezidenta, totiž v senátních volbách kandidoval v Paříži, stejně jako prezidentova osobní favoritka, ministryně sportu a dvanáctinásobná mistryně Francie v karate Chantal Jouannová. I když se nakonec do Senátu dostali oba, před volbami to vypadalo, jako kdyby Charon s ministryní o senátní post soupeřil. „Je favoritkou na tatami i v posteli,“ rýpl si prezidentův poradce do političky, která bývá bulvárem označována za Sarkozyho milenku. Hlasy pro Sarkozyho může odčerpat také Nový střed, strana založená Sarkozyho někdejším ministrem obrany Hervém Morinem. Ten sice dlouho vystupoval jako prezidentův spojenec, nakonec se ale letos v létě přidal k Radikální straně a společně pak založili zastřešující alianci ARES, která si dala za cíl prezidenta z Elysejského paláce vystrnadit. Partajní jednička radikálů Jean-Louis Borloo sice překvapivě nakonec proti Sarkozymu kandidovat nebude, štafetu ale ochotně převzal Morin. „Mé odhodlání nikdy nebylo tak silné,“ svěřil se na Twitteru exministr a někdejší Sarkozyho spojenec.
DSK a zahraničí
prezidentské volby v roce 2012 budou mít kromě vnitrostranických strkanic uvnitř UMP ještě jednu zvláštnost. O Sarkozyho osudech se totiž rozhoduje nejen doma, ale také v zahraničí, konkrétně na ose New York–Tripolis–Berlín. A zatímco dřív prezidentovi zahraniční kroky často pomáhaly vylepšit pošramocený mediální obraz na domácí půdě, v posledním půlroce se mu smůla lepí na paty.
Když byl před pěti měsíci v USA zatčen tehdejší šéf Mezinárodního měnového fondu Dominique Strauss-Kahn, mohl si Sarkozy zamnout ruce. Dokonce se spekulovalo o tom, že prezident intrikán sám poslal na vlivného manažera, přezdívaného DSK, pokojskou jako agentku provokatérku. K divokým spekulacím byl důvod – když se koncem dubna agentura Ifop dotazovala Francouzů, komu by dali přednost v duelu „DSK–Sarko“, současného prezidenta favorizovalo jen 39 procent dotázaných. Veřejnost sice nevolí prezidenta přímo, ale prostřednictvím volitelů, i tak byl však trend jasný.
Strauss-Kahnův pád ale Sarkozymu politické body nepřinesl. Naopak socialisté se dokázali rychle sjednotit a najít za DSK náhradu v podobě svého expředsedy a protřelého regionálního politika Francoise Hollanda. Kromě toho bylo trestní stíhání exšéfa MMF zastaveno, Strauss-Kahn se vrátil do Paříže, a i když do politiky zatím nemluví, není vyloučeno, že socialisty před prezidentskými volbami veřejně podpoří.
Sarkozymu zatím příliš nepomohlo ani angažmá ve prospěch nového režimu v Libyi. V září uspořádal v Paříži konferenci přátel Libye, která odstartovala souboj o lukrativní zakázky na obnovu válkou zničené země a program privatizace státního majetku. Jenže vláda rebelů stále nemá zemi pod úplnou kontrolou a vysněné kontrakty nepřicházejí. To dřívější obchody uzavírané mezi Sarkozym a plukovníkem Muammarem Kaddáfím šly mnohem lépe. Když libyjský autokrat v roce 2007 stanoval v zahradách Elysejského paláce, dostal státní energetický gigant Areva zakázku na stavbu nových rozvodných sítí v Libyi v hodnotě 350 milionů dolarů. Na dobré cestě byla také jednání o dodávce jaderných reaktorů nebo prodeji francouzských stíhaček.
Za situace, kdy vojenské angažmá v Libyi stojí téměř milion eur denně, by Sarkozy potřeboval ohlásit nějaký zásadní průlom. Prozatím se může spokojit jen s transparenty v libyjských ulicích, které ho zobrazují jako hrdinu. Nadšení může ale rychle vyprchat a francouzská pomoc „libyjskému lidu“ skončit deziluzí jako v případě amerického angažmá v Iráku.
Do třetice všeho špatného se prezident nemůže opřít ani o úspěchy v rámci EU. Sarkozy patří mezi největší zastánce záchrany Řecka a Francie byla mezi prvními zeměmi, které schválily záchranný mechanismus EFSF. Rozhodnutí je to čistě pragmatické. Sarkozy prosazuje v rámci EU partnerství pro Středomoří, tedy zónu volného obchodu mezi Maghrebem a jižní Evropou, a potřebuje tak udržet Řecko v eurozóně. Kromě toho patří mezi kritiky amerického dolaru, který podle jeho slov činí „velkou část světa závislou na americké monetární politice“.
Francouzský prezident proto hájí pozici silného eura. Během krize společné evropské měny převzal úlohu německé kancléřky Angely Merkelové, která „svým“ Němcům nutnost záchrany potápějících se ekonomik příliš nezdůvodnila. Paradoxně si však příliš nepolepšil. List Le Parisien si udělal průzkum, podle něhož 46 procent Francouzů věří v otázkách Evropské unie Merkelové, vlastní hlavu státu podporuje naopak jen třetina z nich.
Konec řeckých poměrů
O Sarkozyho setrvání v Elysejském paláci ale nakonec nerozhodne ani Libye, ani osud eura. Klíčová bude rozpočtová kázeň, v níž jde především o to, vysvětlit Francouzům, že i oni si žijí nad poměry. Francie potřebuje šetřit o to víc, že podle posledních čísel v letošním druhém pololetí francouzská ekonomika nerostla. A to není zrovna zpráva, kterou by se prezidentský kandidát mohl pochlubit. Žádná jiná země s „tříáčkovým“ ratingem nemá tak vysoký vládní dluh jako právě Francie. Zadlužení dosahuje 87 procent HDP a polovinu dluhu navíc drží zahraniční subjekty. Rozpůjčováno má třeba také britská státní kasa, tu ovšem dotují hlavně domácí banky. Francie je v nevýhodě a investoři z ciziny občas vypouštějí pokusné balonky, aby otestovali Sarkozyho sliby. Koncem léta například Paříži hrozilo, že přijde o prestižní hodnocení AAA od agentury Fitch.
Pokud jde o makroekonomiku, Sarkozy se s opozicí víceméně shodne. Včetně faktu, že během následujících pěti let by měl erár ušetřit až 100 miliard eur. Když ale přijde řeč na konkrétní kroky, jde odhodlání spořit bez ohledu na stranické zájmy stranou. Přitom je zjevné, že mnohé jistoty považované za doménu „líných“ Řeků se zabydlely také ve Francii. Pohled do Sarkozyho plánů navíc dává tušit, že v nejbližších měsících opět nebude jezdit pařížské metro a na letišti budou pospávat neodbavení cestující. Jen namátkou: státní správa chce propustit 100 tisíc úředníků, zatímco ti zbylí se odstěhují do menších kanceláří, erár má prodat sedm tisíc služebních bytů, dojde i na služební cesty a vozy nebo zdanění přesčasových hodin.
„Hospodářský růst se vrátí. Rok 2011 se ukazuje jako rok nesoucí naději,“ vzkázal Sarkozy Francouzům v novoročním projevu. I když se první věta nepotvrdila, platnost druhé zůstává. O to víc, že dokonale sedí na samotného Sarkozyho, jehož naděje na znovuzvolení do Elysejského paláce se povážlivě tenčí.
