V ulicích Kuala Lumpuru, neboli KL, jak svému hlavnímu městu říkají Malajsijci, panuje tropické vedro. Pochůzky a zařizování je radno obstarat ráno či dopoledne, protože odpoledne se na hranaté střechy města vylije průtrž mračen, proti níž běžný deštník nestačí a která může trvat až do večera.
Šaty se lepí na tělo buď kvůli nesnesitelnému vedru, anebo kvůli dešti. Sečteno a podtrženo, v Kuala Lumpuru je dobré být většinu času skrytý. Ale kde? V klimatizovaném nákupním centru, radí průvodce Wikitravel.
Obchodních center, shopping mallů a nákupních galerií je v KL spousta. Jejich nekorunovaným králem je ale Suria KLCC, které se skrývá pod dvojvěží Petronas Towers. Sedám tedy na metro a mířím do stanice KLCC.Nejprve chvíli se zakloněnou hlavou obdivuji do výšky se tyčící věže od architekta Césara Pelliho.
Budova Petronas je symbolem města a částečně i symbolem země. Sídlí tu nejcennější malajsijská firma Petronas, architektura je sice globálně skleněná, ale okořeněná islámskými motivy. Kolem mě se v teplákových soupravách prohánějí byznysmeni, kteří mají zrovna pauzu. Asiaté, Evropané, černoši, všichni upoceně běhají parkem dokola kolem umělého jezírka. Je vedro. Čas zaplout dovnitř.
Klimatizovaný prostor mě obejme jako lednička. Všude kolem kráčejí sebejisté slečny v kostýmcích za tisíce dolarů a napomádovaní žraloci v oblecích. Suria je prémiové nákupní centrum, kde sídlí jen ty nejdražší značky. Hosteska mi nabízí k ochutnání mrazený jogurt. Z japonské kavárny se ozývá tichý jazz. V sepraném cestovatelském oděvu si tu připadám jako chudý kluk z vesnice.
Prchám o patro výš, ale tam je to podobné, s tím rozdílem, že se cítím spíš jako slon v porcelánu. Všude luxusní značky: Longines, Bershka, Gucci, Vertu. V obchodě se sklem zahlédnu český křišťál, to už mě ale výtah veze o patro výš.
Zaujme mě až nejvyšší patro. Že se tu nachází food court, je cítit už zdálky. Sliny mi skoro tečou na košili, nemůžu se však rozhodnout – výběr je příliš pestrý! Ve zdejším food courtu jsou zastoupeny kuchyně všech svazových států Malajsie a všech národnostních menšin: je tu čínská kuchyně hokkien, vynikající kari z Penangu, johorské roti, mezi tím vším voní zdejší káva. Ve čtvrtém patře jsem zkrátka v sedmém nebi.
Po jídle a dezertu je čas na trochu kultury. A tak navštívím obří knihkupectví Kinokuniya. Mají tu všechny literatury světa a navrch celou sekci věnovanou japonským komiksům! Je to jako přelud. V oddělení světové literatury najdu dokonce Hrabala a Kunderu. Něco podobného jsem během svých cest po jihovýchodní Asii neviděl nikde. Mé nadšení se ale rychle rozplyne, když si chci v knihách zalistovat: všechny jsou zabalené v plastu jako hovězí nebo sýr, nejdou tedy číst. Hořká pointa jako z Hrabala.
Čtěte také:
Konec levných letů do Asie. AirAsia škrtá mezikontinentální low costy
