Právě probíhající tenisový turnaj Roland Garros v Paříži opět ukázal jednu dávnou a smutnou pravdu o českém národě. Češi nevydrží pozici favorita. Pokud za něj jsou označeni, kolabují, selhávají a prohrávají i s marginálními hráči. Ovšem i naopak. Postavíli je někdo do pozice anglicky hezky označované „underdog“, rozkvetou a dokážou porazit téměř kohokoli (byť Berdych toho Djokoviće ještě dlouho nezvládne).
Ve sportovním dění to sledujeme tradičně. Šaška nejvíc baví tuzemská fotbalová reprezentace, když v některé z kvalifikací do Česka zamíří některý z evropských titánů typu Albánie nebo Faerských ostrovů.
Vše potom začíná pár dní předem s doprovodem jasných vzkazů, že přijede „nevyzpytatelný a těžko čitelný soupeř“, se kterým „nemáme mnoho zkušeností“. To je způsob, jak fanoušky připravit na sktečnost, že výsledek určitě nebude 7:0 pro Česko, ale nanejvýš tak 1:0 po gólu z penalty v 84. minutě. Nakonec to pak celé vypadá jako úleva, že vítězství našim hochům přece jenom neuniklo.
Zrcadlo společnosti
Realita ovšem bývá taková, že přijede nějakých sedmnáct borců, z nichž pět maká na stavbě, pár dělá kuchaře a pod termínem internacionál je třeba si představit toho, kdo maká na stavbě kdesi v zahraničí. A aniž by jim šašek chtěl nějak ubližovat, takový tým by si tu sedmičku zasloužil.
Samotný sport je však jen o něco vyhrocenější verzí naturelu celé společnosti. Češi prostě neumějí být lídry v ničem, nedokážou se poprat s pozicí favorita. A kdo to navzdory této národnosti dokázal, toho Češi v historii vždy rádi zašlapali do podlahy nebo ho poslali do ciziny, aby reprezentoval. Hlavně aby nám tu moc nesmrděl a neukazoval zbytku, že jsme vlastně lůzři.
Na druhě straně si sem rádi zveme lídry z okolních zemí. Vzpomeňme na častý import siláků z Německa a dalších germánských říší. Pak jsme si zakoketovali s východní mocností. A teď tu máme frajera ze Slovenska.
Čtěte další provokace:
