V každé normální zemi se najde jisté nízké procento obyvatel, kteří nedokážou zvládat své pudy a touhu střílet, zabíjet, obecně vidět krev. Ve středověku byli účastníky křížových výprav či husitskými božími bojovníky, v Anglii se z nich kdysi zrodilo nejtvrdší jádro fotbalových hooligans a nyní v zemích rozvrácených válkou působí jako námezdní žoldáci. V Česku se transformovali do sdružení myslivců. Jinak se to vysvětlit nedá.
Normální člověk si ve slabé chvilce zahraje Counter-Strike, Doom či Mafii s možností postřílet desítky lidí za hodinu nebo jim alespoň zdemolovat ksicht baseballovou pálkou tak, že to ani Photoshop nespraví. Jenže někdo má touhu po krvi tak silnou, že si podá přihlášku do mysliveckého sdružení pod chabou záminkou starosti o zvěř (a že těchto občanských sdružení zprivatizovavších si přírodu v Česku je). Dobře totiž vědí, že za normální vraždu mu hrozí doživotní trest, zatímco když na člověka vystřelí jako myslivec, dostane maximálně pár let za ublížení na zdraví. A to, i kdyby – samozřejmě omylem – rozstřílel trampa na poli jak arcivévodu Ferdinanda.
Čas od času tak popadne kamizolu, pušku a litr slivovice, stráví noc v lese na posedu, kterých je po krajině více než bomb poslaných Hitlerem na Londýn, a začne střílet po všem, co se hýbe. Tu po psisku lítajícím po louce, tu po vandrákovi spícím u stohu, tu po paní natírající stromky barvou, aby je neokusovala zvěř – což je mimochodem práce, kterou by měl zastávat dotyčný myslivec, kdyby právě neměl na práci utírat slinu u úst, protože má absťák a už dlouho před soudem nezaznělo naduté „vždyť to bylo šedé a hejbalo se to“.
Šašek se dříve utěšoval, že v rámci honů za účasti desítek přiožralých kmotrů, politiků či byznysmenů se časem tak nějak postřílejí sami mezi sebou. To se bohužel nestalo. Šašek proto navrhuje změnu pravidel pro hony – myslivci by už nechodili v řadě, ale v kruhu. Ukojili by tak svou touhu po krvi a zároveň by jejich počet klesl natolik, že by už neohrožovali ostatní.
…někdo ty nepříjemné věci říkat musí
