Už na žurnalistice jsme často diskutovali o tom, co mediální obsahy motivuje. Je to divák/ /čtenář/posluchač, jejichž potřeby a tužby média slepě naplňují? Nebo naopak tato trojice sleduje/čte/poslouchá to, co mu média předkládají, a ta tak jsou daleko svobodnější ve výběru?
Diskuze neměla řešení tehdy a nemá je ani dnes stejně jako kvadratura kruhu nebo otázka prvenství vejce, či slepice. Po letech v médiích ale šašek dospěl k názoru, že ačkoli sdělovací prostředky v zásadě musejí recipientovi servírovat hlavně to, co unese, jsou okamžiky, kdy musí tuto past rozbít a na nějakého efemérního předdefinovaného čtenáře se prostě vykašlat.
Taková chvíle nastala právě teď v souvislosti s „problematikou“ budoucích uprchlíků, kteří se sice do Česka nehrnou (pravděpodobně ani nevědí, že něco tak malého kdesi v Evropě existuje), ale my už se bojíme, že naši krásnou kotlinu zaplaví a budou pošlapávat naši kulturu.
A poměrně dost médií, včetně populárních deníků Dnes, Blesk či Lidových novin a České televize, neváhá dmýchat rasovou nenávist, k níž přihodí i trochu té nevraživosti náboženské.
Hluboké bílé příběhy
V posledních dnech se to jen hemží hlubokými lidskými příběhy o problémech lidí ze smíšených manželství (samozřejmě o problémech té bílé půlky smíšeného manželství) nebo slýcháme zkazky z letovisek, kde uprchlíci oplavkovaným Britům „kazí“ dovolenou očumováním ladných křivek bílých.
Kolegové, tohle těm vymatlaným tátům blonďatých dětiček, kteří navíc často mají kérky se jmény ratolestí po celém těle, prostě servírovat nemůžete! I když si to žádají tím víc, čím častěji jim to cpete.
Média mohou s těmito převládajícími tendencemi bojovat. Netvrdím, že musí, ale naivně si myslím, že by měla. Historie ukazuje, že největší zvěrstva přicházejí nepozorovaně a za velkého potlesku majority. Když si nad tím ten, kdo může názory měnit, pouze myje ruce a říká, že jen naplňuje společenskou poptávku, zadělává se přesně na takovýto dějinný průser.
Čtěte další provokace:
Šašek provokuje: Padesát odstínů problémů
