Jistý druh lenosti je zřejmě tím hlavním důvodem, proč evropská města procházím bez fotoaparátu, takže jej co chvíli nezdvihám k oku, abych své okamžiky zas a zas rámoval hlubokou minulostí a zakládal na další a další bezpečně hodnotné vzpomínky. Občas, třeba v ulicích Salzburku, si říkám, že mě to bude jednou mrzet, ale pochybnosti nejsou zatím tak silné, aby mě přiměly vzdát se chůze s volnýma rukama i očima, jež nemusí neustále zvažovat kulturní hodnotu míst a jejich fotografické expozice.
Krásný je pohled na Salzburg z Mnišské hory, což potvrzují digitální aparáty turistů, které ve skupinových expozicích připomínají zvuk cikád. Pevně se držím zábradlí, dívám se dolů a říkám si, jak asi na město hleděli z tohoto místa zoufalci, o nichž psal Thomas Bernhard? Ti se odsud vrhali ke skoku a jejich život končil v jízdní dráze ulice v hloubce pod námi.
Fotografujeme, protože se oprávněně bojíme, že všechno zapomeneme. Bez fotografií nic nezůstane, vzpomínky vyblednou, zpřetrhají se a popletou. A fotografie či videozáznamy tomu mohou zabránit, přinejmenším udrží pořádek v tom, co považujeme za podstatné – kde všude jsme byli, kdy, případně s kým.
Holandský spisovatel a světoběžník Cees Noteboom s humorem popisoval, jak během jednoho letu japonští cestující nadšeně fotografovali a natáčeli z okénka letadla. Romanopisec byl zvědavý, co je tak zaujalo, protože právě letěli nad mraky. Když se podíval ven, zjistil, že Japonci natáčejí hořící motor.
Čtěte také:
Šašek provokuje: Největší záhada nehody pana Janouška
Šašek provokuje: Lúzo, sbal se a táhni
Šašek provokuje: Naše poznávací značky
Jsem líný fotografovat, ale o to více pozoruji. A neodrazuje mne od toho ani ještě vyšší riziko, že se tak vzpomínky zpřetrhají a spletou. A když znovu a znovu vidím fotografující, jejich soustředění a postoje, pózy fotografovaných, které zaujímají v objetí věčně trpělivých památek, vidím už zároveň miliony stejných fotografií, jež připomínají, jak jsou miliony našich životních příběhů podobné, ba stejné. Navzdory řečem o jedinečnosti každého.
…někdo ty nepříjemné věci říkat musí
