Šašek pořád čeká, kdy se skutečná podstata problému kolem Islámského státu provalí do médií, ale zatím se k tomu nikdo nemá, tak to je holt zase na něm. Údajná hrozba Islámského státu je jediným skutečným a hmatatelným důsledkem jednak americké invaze do Iráku, jednak Západem vzývané a milované revoluce, která v zemích, kde dnes Islámský stát řádí, dostala pojmenování arabské jaro.
Země jako Libye, Egypt, Irák sice nepatřily mezi největší miláčky pod sluncem stejně jako jejich vládcové, ale těžká a tvrdá ruka diktátora alespoň držela nejrůznější bojůvky pod kontrolou. Případně ty nejvíc horké hlavy diktátoři začlenili do vlastních aparátů a kluci se vyřádili takříkajíc doma. Pak ale za všeobecného veselí ve Spojených státech, Velké Británii, Francii i u nás Saddám, Muammar i Husní padli a mohla naplno rozbujet demokracie západního a ještě západnějšího střihu. Islámský stát není nic jiného než reakce, důsledek či přirozený pohrobek této paradigmatické změny.
Škoda že si Američané ani nikdo další například při oslavách svržení (rozuměj zabití) libyjského diktátora nevzpomněl na výrok, který měl jako první prohlásit americký prezident Franklin Delano Roosevelt. Když mu jeho tajemník Sumner Welles řekl, že nikaragujský diktátor Anastazio Somoza je bastard, čtyřikrát zvolený americký prezident údajně odvětil: „Ano, ale je to náš bastard.“
Současná situace potvrzuje, že dnešní lídři se „svými bastardy“ vůbec neumí pracovat a raději děljí vše pro jejich svržení. Tu více, tu méně aktivně. Geopoliticky a historicky to je přitom to jediné skutečně špatné řešení. Míru takto zatím nikdo nedocílil. Jediného, k čemu naopak pokaždé dojde, je rozvolnění vášní a do té doby marginální ozbrojené skupiny se radikalizují. A také se začnou spolčovat a bojovat. Poučení je tak jasné – hýčkejme si své bastardy, často dělají těžkou práci, jejímuž smyslu nerozumíme. A hůř může být vždycky.
Čtěte další šaškovy provokace:
Řešení pro Blanku za pár kaček
