Jedno z mála jídel, kterého by se šašek z morálních důvodů nedotkl ani příborem od Versaceho, je koňský salám a konina obecně. Nedávno se ale po setkání s několika koni či spíše jejich majiteli dal natolik vyvést z míry, že mít před sebou na talíři koninový buřt, zbaštil by jej hned a ještě si k tomu pořídil selfie jako Škromach na pietě v Terezíně.
Není v Praze mnoho míst, kde by se mohl člověk volně procházet se psem. Dokonce jich spíše ubývá. Jako třeba v hrabalovské Libni, kde sice celkem hezky opravili park na náměstí doktora Holého, ale zase na začátek přidali ceduli s přeškrtnutým psem. Takže táhněte jinam, že. A tak člověk vyráží za Prahu do lesů s touhou mít alespoň na chvíli klid. Jenže ouha. Pokud tam právě nesprintují cyklisti se zrakem zabodnutým do předního kola a ignorující všechny a všechno, nebo pokud se zrovna po pěšině neprohání čtyřkolka s borcem a borkou v koženém zpoceném oblečku, se čas od času objevuje ještě jeden extrémní nepřítel volného pohybu všech ostatních tvorů na zemi – jezdci na koních. Či spíše jezdkyně.
Většinou se totiž jedná o drobné slečny s nosánkem nahoru a pocitem petrohradské šlechtičny brázdící na svém, byť povětšinou vypůjčeném, oři polní pěšinu plnící roli nekonečně širé stepi. Některé jdou v imitaci aristokracie a její záliby v honu tak daleko, že mají i vlastní psy, nejlépe vlčáky, kteří volně bez vodítka a košíku skotačí kolem cválajících koní s pocitem, že mohou vše, neboť panička – pokud ji vůbec poslouchají – je přece daleko, či spíše vysoko.
K tomu si dotyčná spokojeně zapálí viržinko, neboť Její jasnost (živící se v běžném životě jako sekretářka či asistentka) spočívá v bezpečí a může v klidu pindat s kámoškou na sousedním koni s tím, že nikdo nenalezne odvahu přiblížit se na dvacet metrů. Blahosklonně pak shůry přihlížejí, jak pěšáci utíkají před jejich klusajícími koňmi a pobíhajícími psy do lesa, lehají si na zem a čekají, až zmizí v dáli. Tak buřtů z takových koní by teď šašek zbaštil pár tun.
