Na Portě letos zahrají legendární Ohaři, vítězové Porty z roku 1973, mohl se šašek nedávno dočíst v médiích. Svou činnost také letos ukončila legendární trampská skupina Ozvěna. A nedávno v jednom brněnském klubu vystoupila americká rocková legenda Vanilla Fudge, která se proslavila originálními verzemi slavných skladeb jiných interpretů.
Ano, je to tady. S nástupem sezony koncertů a festivalů nastal každoroční tradiční příval kapel a jednotlivců, které do té doby slyšel mimo místo působení dotyčného subjektu jen málokdo nebo byly známější v době, kterou už si nikdo nepamatuje. Přesto si ale nějakým zázrakem vysloužily označení „legendární“.
A to nikoli od fanoušků. Od nich se jaksi přirozeně očekává, že vždy pro ně bude někdo legendární, aby mohli utratit měsíční plat za jeho standardní nahrávky, remasterované nahrávky, nevydané nahrávky, de luxe nahrávky, raritní nahrávky a posléze pozlacené extra de luxe nahrávky plněné vzduchem z posledního vystoupení před deseti lety.
Část novinářů používá označení „legendární“ nejspíše proto, že je s umělci pojí kamarádské pouto, a je proto třeba šířit jejich ohlas. Jiní naopak vůbec netuší, o koho jde, a tak po poradě s Googlem vystřelí dotyčné slovo proto, aby zpráva nabrala u editorů na významu, prošla do novin a autor měl čárku v pracovním výkazu.
Pokud by za hudební legendy byli považováni Karlové Gott a Kryl, Vladimír Mišík či starý Pražský výběr, bylo by ještě všechno jakž takž v pořádku. Když jsou do stejné linie řazeny i kapely, které měly poslední ze dvou hitů před dvaceti lety a od té doby jej recyklují, nebo těsně po tragické smrti Iveta Bartošová, to už je inflace ve stovkách procent.
Jenže ceny v průměru jen rostou. Šašek tak očekává, že „legendární“ se nakonec stane v Česku každá kapela, která odehrála alespoň pět koncertů pro sto lidí a vyšlo o ní pět článku v místním tisku. A nastane čas zničit další slova. Třeba „kultovní“.
Čtěte další šaškovy provokace:
