Tři minuty na přestup z vlaku do vlaku. Přijíždí na páté nástupiště, teď fofrem na dvojku. Schvácený dech matky v pokročilém stadiu těhotenství. Kufr. Batoh. Kočárek se řvoucím děckem. Druhé děcko vleče za ruku. Rychle k výtahu. Není? Tropíte si šašky? V Kolíně? Na jednom z největších železničních uzlů modernizovaném za unijní prachy?
Plošina. Plošina?! „Máte štěstí, že funguje,“ odtuší paní vedle. Píp, píp, píp, píp, píp, píp, píp, píp, píp. Výstřelek techniky se souká za hlasitého doprovodu z podchodu na nástupiště. Kdybych stopovala čas, byla bych za šaška. Ale hezkých několik minut to je. Píp, píp, píp, píp, píp, píp, píp, píp, píp. Až teď mi to došlo. Sebe s bubnem, kočár, kufr, batoh a řvoucí děcko zavěšené na ruce na tuhle věc neumístím. Kolín. Bezbariérový železniční uzel. Ale jen pro ty, kteří mají dvě zdravé nohy a nikoho a nic nevláčí. Ostatním zbývá klasika.
„Můžete mi, prosím, pomoci?“ Naštěstí to ještě funguje. Spolehnout se na to, že vám někdo ten kočár i s věcmi snese do podchodu. A v lepším případě vynese na nástupiště, kam se jako šašek trmácím. Pokud má jedna štěstí, vezme ji zřízenkyně služebním výtahem. Takovým, jaký v Pardubicích nebo v Hradci Králové předělali za pár šupů na bezbariérové překonávadlo cest z nástupišť na nástupiště.
Většinou ale takový low cost nevoní. Takže na opravovaných železničních koridorech staví nové výtahy v každé Horní Dolní. Jen v Kolíně udělali jakési plošiny, kvůli kterým imobilní cestující musí jít na nádraží nejméně o půl hodiny dříve. Taškařice zpestřující jinak nudné cestování vozíčkářů a mamin.
Šaška to vyprovokovalo k další ukázce vlastní naivity. Poslal na SŽDC občanský dotaz, proč v Kolíně, snad v jediném podobném místě v republice, nevznikly v rámci rekonstrukce nádraží výtahy. Ticho. Dobře. Zkusil se zeptat jakožto novinář. Ticho. Pánové na SŽDC se snad ještě teď smějí. Asi že s dětmi a kupou zavazadel může vlakem přes Kolín jezdit jen ten šašek.
Čtěte další Šaškovy provokace:
Šašek provokuje: Chce to víc srandy
