Šašek by to o sobě ještě do nedávna nikdy nebyl prohlásil, ale musí se přiznat, že vývoj od pádu Nečasovy vlády se definitivně přiklonil k temné straně, a stal se demokratem. Je pravda, že kdysi toto společenské uspořádání neměl příliš v lásce, protože s materiálem, jako jsou Češi, nepovažoval za vhodné odvozovat moc od vůle lidu. Naopak, přál si silného lídra, který by obyvatele směřoval k vyššímu dobru.
Přiznejme, že si šašek v takovém uspořádání přál být v případné hierarchii rozhodování jakkoli vysoko, zkrátka chtěl být u toho. Když už ale takový režim v Česku nenápadně funguje, šaška to přece jen do velké míry děsí. A ne, není to jen kvůli tomu, že šašek u toho není, protože nepodlehl mámení, že Bude líp. Šaška děsí, jak rychle vzaly demokratické principy za své jen proto, že lidé mají pocit deprivace. Měli by si uvědomit, že en gros se lidé mají špatně v každém okamžiku své existence, stejně jako v každý okamžik své existence mají dojem, že platí příliš vysoké daně.
Vůbec nejvíc ale šaška děsí to, že rozpad demokracie v Česku vlastně nikomu nevadí. Politologové a filozofové dokonce po loňských volbách do městských zastupitelstev tleskali, že růst chobotnice ANO a snad i obskurního Úsvitu je konečně projevem demokracie u nás.
Stejně tak mnozí novináři skáčou ANO na špek a tleskají stále důslednějšímu prorůstání lidí jedné firmy do státní správy. A pořád ještě mnozí obyčejní lidé (tedy hlas boží) věří, že největším problémem této země je jakási efemérní korupce, které se měla dopustit ODS v čele se všemi bémy a nagyovými, kteří by samozřejmě měli viset na nejbližším kandelábru.
Šašek je vlastně smutný z toho, že poslední, kdo dodržuje demokratické principy, jsou lidé jako Ivo Rittig a jemu podobné nesympatické kreatury. Ale tak tomu opravdu je. Právě Rittig a jeho důsledný boj s prokurátory je jedním z posledních bojů za demokracii u nás. A to není moc dobrá vizitka.
Čtěte další provokace:
