Šaškovi hlava nebere spousta věcí, které jsou v české společnosti považované za normu. Následující je mu ale nepochopitelné především v posledních letech. Je to volání po tom, aby se stát choval jako socka.
Asi je to krizí a univerzální rezignací na velkorysost, každopádně pravda je ta, že lidé dnes po státu požadují, aby vše realizoval co nejlevněji. Teoreticky zajímavý koncept, který se ale v praxi mění v monstrum. Cílit na co nejnižší cenu je totiž smutná past, které je třeba se vyhnout. Vede k užívání laciných statků, které jsou nekvalitní. Například dovolená přes slevomaty je šunt, který v důsledku je mnohem dražší než pořádná dovolená (možná ne finančně, ale rozhodně emočně, což je mnohem důležitější).
Do kontrastu můžeme postavit statky pro bohaté. Zajdete do luxusního obchodu, chovají se k vám slušně, servírují kávu, čaj, vodu. A světě div se, dost často vám nabídnou slevu, protože prostě můžou a rádi si budují klientelu.
Sockařské chování si stát zkouší. Důsledky pociťujeme dlouho. Jsou to všechny ty kulišárny, které potom překvapeně objevujeme v poznámkách pod čarou, nebo třeba vícepráce, jimiž se vysoutěžená absurdně nízká cena dostává blíže realitě. Není tedy na čase zkusit si jít proti trendu a zkusit raději model boháče?
Šašek samozřejmě rozumí námitce, která příznivce cílení na nejnižší cenu nejspíš neustále napadala při čtení tohoto textu. Když se ušetří, budou se moct třeba snížit daně, nebo ušetřené peníze dát nějak jinak lidem. Na to má šašek ale jedinou odpověď: tento text neměl být pohádkou, ale při vší bizarnosti a pro většinu lidí i absurdnosti měl tento text nabídnout alternativní vizi.
Čtěte také:
