V tomto světě není podle Benjamina Franklina nic jistého kromě smrti a daní. V posledních letech ale přibyla ještě jedna položka. I kdyby padaly kroupy, trakaře a gripeny dohromady, i kdyby se co týden střídala nad Českou republikou arktická zima s globálním hicem a exploze Dukovan s Temelínem srovnala střední Evropu se zemí, bude mít člověk i tak ještě jednu jistotu.
Tou bude nový nadcházející ročník moravského a také trochu českého vína, který bude přes všechny nehody a tragédie podle vinařů opět výjimečný, opět excelentní… prostě opět ročník století. Stejně jako loni, předloni, předpředloni, zřejmě až někam do druhého století, kdy prý římští vojáci začali na jižní Moravě první pravinice zakládat.
K tomu se nedávno přidala poněkud agresivní propagace svatomartinských vín, za nimiž přitom stojí stejně jako u francouzského beaujolais mnohem více marketing než chuť a vůně. Rovněž svatomartinská vína jsou podle vinařů a píáristů výjimečná, přestože jde o nonsens, neboť jsou to mladá vína, zrající pár týdnů. Ne že by se nedala vypít… ale výjimečně kvalitní? Kdyby to ale říkali jen vinaři a píáristé, ostatně je to jejich práce, snad by se s tím šašek i smířil. Jenže pak si to přečte v novinách a na webech, což se dá vysvětlit jen tím, že většina redaktorů, nezávislých i závislých, se třese na to být s vinaři zadobře s představou, jak jim za to časem přistane na stole nějaká ta lahvinka, třeba svatomartinského, třebas i něčeho lepšího. Tak jednoduché to je.
Ve víně je prý pravda. Pokud ano, šašek se těší, až se jednou vinaři a píáristé napijí z nového ročníku vína a po pravdě řeknou: No, pánové a dámy, tak letos to stojí za prd. V očích šaška natolik stoupnou, že i přesto si půjde takové víno koupit s vědomím, že mu alespoň nikdo nelže. A bude se u toho navíc cítit jako ryzí patriot, neboť přijímat věci, jaké jsou, je vždy cennější než věřit žblebtům o výjimečnosti čehokoli.
Čtěte další Šaškovy komentáře:
