Představte si následující situaci: Máte dojem, že vaše auto nejezdí úplně nejrychleji. Vyrazíte do servisu, tam si za nějakých pět milionů korun (při aktuálních cenách) necháte poladit motor. Pak celí natěšení vyrazíte na dálnici a auto k předchozímu výkonu přidá tak deset kilometrů za hodinu. Šílenství? Vztek nad absurdně utracenými penězi? Přesto se podobná situace běžně odehrává na železnici – a ještě nad výsledkem řada lidí chrochtá blahem.
Smutek situace se vždy ukazuje s novým jízdním řádem. Pokaždé se vytáhne pár tras, na kterých se díky dokončeným koridorům povedlo zkrátit jízdu až o jednotky minut. Drahám (či některé z těch uměle vyčleněných firem typu SŽDC nebo, bohužel zatím neexistující, HCHKRDTN) se zatím daří vše informačně kočírovat.
Jako by propojení ceny koridorů a doby jízdy bylo irelevantní. Šašek se domnívá, že nic by nemělo být relevantnější. Cena koridoru se vždy počítá v miliardách korun. Výsledek je zkrácení jízdy o desítky sekund. Opravdu se tomu nikdo nediví?
Navíc selhává analogie s předraženým vylepšením motoru. Zatímco díky vyšší rychlosti je pravděpodobné, že se do cíle dostanete o pár minut dřív, u ČD to neplatí. Proti fenoménu zrychlení míří na železnici pověstný fenomén zpoždění. Jinak řečeno, vlak zpravidla nabere zpoždění v desítkách minut, ale zrychlení se měří v jednotkách minut. Dráhy tak cestujícím stále ještě dost času dluží.
Až se nakonec za nějakých padesát let všechny páteřní linky převedou na ty ultramoderní (bráno perspektivou osmdesátých let minulého století) a bude téměř všude možno jezdit rychlostí 160 kilometrů za hodinu, nastane čas přemýšlet, co dál. Rozjede se druhá fáze koridorování, která vlakům dovolí jezdit rychlostí zhruba 180 kilometrů za hodinu? Drážní logika naznačuje, že to bude pravděpodobný scénář. Šašek by prosil, aby se tam vneslo i trochu logiky tržní či té selské. Výsledek by šotouše mohl překvapit.
Čtěte také:
Dálkové vlaky v Česku od prosince zrychlí, v Praze se provoz zahustí
Pasažéři Českých drah se mohou svézt novými komfortními rychlíky
