Kdysi výraz, který budil hrůzu, se stává vytlučenou slámou. Řeč je o auditu, který nedávno proběhl v jedné z asi dvou milionů státních institucí. Lhostejno, že naposledy šlo o SÚKL. Výsledek? Nikdo si po dvou dnech nic nepamatuje, snad jen to, že daná instituce nakoupila solidně vybavené škodovky. Konkrétně tři.
Šašek asi nezachytil poslední desetiletí v rychle se vyvíjejícím automobilovém průmyslu, ale tři škodovky mu na jakoukoli státní instituci opravdu nepřijdou jako tak strašné plýtvání veřejnými penězi, které by se nejspíš dle přání plebsu daly využít jinak.
Šašek rozumí tomu, že kdyby tento úřad měl třeba dvě Bugatti Veyron, byl by to vyloženě problém. Sice by tím jeho šéfové projevili míru vkusu, která by ve státní správě šokovala, ale to by bylo i na šaška moc.
Ještě zajímavější situace by nastala, kdyby šéfové takovýchto úřadů jezdili po světě, navštěvovali aukce s luxusními historickými vozy a pak se na tajných srazech trumfovali, kdo za státní peníze koupil lepší kousek. Jen pro pořádek, vyhrál by ten, kdo by přivezl Ferrari 250 GTO z roku 1962 (a ani jeho cena by v českém státním rozpočtu nepředstavovala zas tak strašnou sekeru).
Ale dost fantazie a zpátky k mrzké realitě. Pravda je, že auto za milion, byť je stříbrné a v zásadě bez jakéhokoli nápadu, není drahé. Jasně, někdo se může pozastavit nad tím, proč státní správa nenakoupí sto tisíc vozítek Tata Nano a nerozdá je všem úřadům.
Nebo proč každý šéf odboru dopravy před nákupem jakéhokoli vozu nejdřív neobrazí všechna vrakoviště a autobazary a nehledá něco za pět tisíc. Ale podobná diskuse je nesmyslná stejně jako se pozastavovat nad tím, proč třeba ředitel státní instituce jezdí na schůzky autem a ne na koloběžce.
Čtěte další Šaškovy provokace:
Šašek provokuje: Zvířátka dvacátého století
