Ačkoli uprchlíka viděti je na domácích lukách a hájích zhruba stejně pravděpodobné jako narazit na autentického optimistu, posloužil tento v Česku imaginární a akademický problém jako vcelku poutavá sonda do stavu české duše. Česká společnost toho na sebe minimálně přes Facebook práskla víc než dost, uprchlická emoční rozbuška nabídla unikátní impulz k dlouho odkládané duševní hygieně sociálních frustrantů.
Těžko najít větší úlevu ve strachu než se dát dohromady s bázlivými soudruhy, a těžko hledat tužší sociální pojivo, než je právě strach.
Sociální sítě snesou zatím všechno, policie se jako ochromený hlemýžď dala do kvazipohybu, nicméně trestat prý zatím také netřeba, vždyť názory nácků a terezínská zastavení jsou přece pouhým slovíčkařením, až stylistickým cvičením.
Úkol policie je ovšem nelehký. Zvláště pokud pro mnohé lákavou nostalgii po ostnatém drátu kolem země sdílí i samotní představení policistů na ministerstvu vnitra. Alespoň soudě dle oficiálního úřednického výkladu mapy Evropy v informačním manuálu pro migranty sestaveném německou neziskovkou Border Monitoring.
Sociální meteorologové
Česko má zde jako jedna z mála zemí kontinentu šedý odstín symbolizující nedostatek informací o tom, jak země s příchozími nakládá a kde se mohou hlásit o svá práva. Dle úřednické kreativy prý ale manuál hovoří jasně, Česku je prý lépe se raději vyhnout. Emoční smog mezitím plní české myšlenkové klima jako svítiplyn a naplňuje se věčný úděl země, s donquijotským zápalem bojující s větrnými mlýny a spořádaně ustupující spolu s prvním opravdovým výstřelem.
Zachovat chladnou hlavu začíná být nad české síly. Iluze humanismu se s prvním tlesknutím ztrácí kdesi v propadlišti lidskosti, novopečení pravičáci znovu jako pokaždé v historii zapomněli na to, že strach je jako oheň, je dobrým sluhou, ale krutým otrokářem. Netřeba oblékat pláštěnky, když nebe je stále jasné, byť samozvaní sociální meteorologové hrozí přeháňkami.
Čtěte další šaškovy provokace: