Je to za námi. Alespoň na pár měsíců máme jistotu, že vox populi bude spíš zticha a taky bude „klid na práci“. Šašek je rád, protože tuzemský vox populi jej děsí svou zmatečností, nepoučeností a nesmyslností. Každopádně volby ukázaly dvě zásadní sociologické skutečnosti, které jsou pro šaška podstatně důležitější než to, kdo tady bude/nebude dalších pár měsíců vládnout.
První pravda byla pro šaška překvapivá, až šokující. Češi dokážou překonat svou nejosobitější vlastnost, závist. Když hned několik více či méně úspěšných podnikatelů oznámilo svůj politický boj, šašek věřil, že pohoří právě kvůli česky užíravé závisti. Jak může v Česku uspět někdo úspěšný? Někdo se skutečně ohromným pytlem peněz?
Kdyby šlo o přímou volbu prezidenta, šašek by chápal. Našinci se stýská po osvíceném králi, po institucionalizované vrchnosti, která mu zajistí kus žvance a bezpečí výměnou za poslušnost a nějakou tu práci. Ale volby do parlamentu?
Zároveň však šaškovi není úplně jasné, co tuto závist zlomilo. Opravdu to byla lechtivá aférka jednoho politika? Nebo její další motiv v podobě sledování jedné žárlivky druhou? To je teda dost málo. Proto si šašek myslí, že za tím stojí absurdní zdražení jídla v podobě zvýšení daně z přidané hodnoty. Jak se říká, od revoluce dělí každý stát jenom tři chody.
Zatímco první poznání šaška překvapilo, byť si pořád není jist, zda pozitivně, či negativně, druhé jej jen utvrdilo v dlouhodobém přesvědčení. Češi (pravděpodobně stejně jako jakýkoli jiný kroužek) prostě nepřekoná svou blbost. Stačí vytáhnout červený hadr, dostatečně dlouho s ním mávat a „pak se dílo podaří! jak to stojí v tý naší hymně“.
…někdo ty nepříjemné věci říkat musí.
Čtěte další Šaškovy provokativní názory:
