Šašek byl nedávno zachvácen smutkem plynoucím z nového fenoménu ve veřejném prostoru, zejména v dopravních prostředcích, na chodbách kanceláří, ve zdraví tolik prospěšných openspacech i na takových dříve bohumilých místech, jako jsou restaurační zařízení. Smutkem z fenoménu zvaného neomezené pindání, pardon, volání, jehož protikladem musí být logicky na druhé straně neomezené, až téměř svaté naslouchání.
„Čáááu, tak jsem byl v tý tržnici, jak sem ti řikal, že se chci jít kouknout, a jak jsem se tam porád nemoh’ dostat, jako stánků tam bylo hodně a těch lidí to jako taky, k někerejm jsem se skoro nedostal, furt se tam někdo motal, no věřil bys tomu, já teda nejdřív ne, ale fakt jsem pak objevil pár stánků, kde nikdo nebyl, tak to bylo supr… Ale zase nic moc tam teda jako neměli, to teda neeee, noo.“
Svět kolem nás zahltily téměř bez výjimky velmi hlasité výlevy na úrovni předčítání návodu k použití toaletního papíru v maďarštině či návodu k údržbě koberečku Hoven z Ikey v jeho rodné švédštině. Není jim možné uniknout. Není možné se ukrýt v sebeprázdnější tramvaji, v sebezapadlejší kanceláři, v sebeopuštěnější zaplivané hospodě šesté cenové skupiny.
Společnost už po dvaceti letech úporného klopýtání po cestě ke kapitalismu s lidskou tváří dospěla k tomu, že posílání hromadných mailů je považováno za spam, posílání hromadných SMS také, posílání desítek mailů a zpráv z mobilních telefonů jedné konkrétní osobě dokonce za trestný čin. Terorismus v podobě veřejných slovních průjmů jednotlivců obého pohlaví, rozsáhlého věku a veškerého společenského postavení byl ale slavnostně povýšen na ekonomickou vymoženost.
A proto šašek zoufale vyzývá telefonní operátory: zrušte neomezené tarify a nasaďte – s výjimkou událostí typu nynější povodně – co nejvyšší cenu za minutu volání, aby zase lidská řeč a informace měly alespoň nějakou, třeba jen minimální, hodnotu. Howgh.
…někdo ty nepříjemné věci říkat musí
Čtěte také:
