Prostávkovaný první školní den vzdělanost českého národa neohrozí. Loni se na některých školách neučilo čtrnáct dní a je snad kvůli tomu mladé pokolení blbější? Možná že právě naopak. Stávka za platy má nepochybnou logiku v tom, že šaty dělají člověka, včetně učitele. Nebude-li pedagog smrdět korunou, hned bude respektabilnější. Prestiž a úroveň školství sama od sebe stoupne. Řeči o tom, že vzdělanost je hlavním bohatstvím národa, získají na údernosti. Zažili jsme to se soudci. Se socialistickými platy to byla jen nejméně průbojná část absolventů právnické fakulty. Dnes je to honorace vědomá si své síly, mezi níž s uspokojeném zamíří leckterý úspěšný advokát, senátor, poslanec, ba i ministr.
Učitelé mají tu smůlu, že je jich 160 tisíc a pracovníků ve školství celkově ještě o 140 tisíc více. Zda by tento počet mohl klesnout o desetinu, pětinu nebo snad o čtvrtinu, ponechme stranou. Podstatné je, že takovým davům se hůře přidává než třem tisícovkám soudců. Připočítáme-li k tomu pověstnou učitelskou bázeň před vrchností, je nabíledni, proč jsou na tom dnes ve vztahu k jiným profesím pedagogové ještě hůř než za totality. Nynější masové, byť reálně vzato jen symbolické vystoupení části učitelů, má tudíž nárok na sympatii veřejnosti.
Školské odbory se k němu odhodlaly v době nadmíru příhodné. Tak slabá vláda tady už dlouho nebyla. Proto také učitelský příklad povzbudil k buntu i lidi z berňáků a otevřeně s ním solidarizují zaměstnanci katastrálních úřadů, správy sociálního zabezpečení i knihoven. Všichni státní zaměstnanci jsou na úspěchu učitelského protestu materiálně zainteresováni. Odborovým předákům pak jde o prestiž, protože lovili holuba a hrozí, že chytili vrabčáka-chcípáčka. Vláda dva roky odkládala zavedení šestnáctitřídní tarifní stupnice pro státní zaměstnance, až to nakonec odbory pro příští rok prosadily. Čtyři tarify navíc vznikly hlavně pro to, aby bylo možné štědřeji zaplatit nejvyšší úředníky na ministerstvech a dalších státních úřadech. Jenže aby to fungovalo, soudí ministr Škromach, že je třeba do systému přidat deset miliard, odboráři dokonce patnáct. Vláda však schválila pět. Takže hrozí nebezpečí, že aby bylo možné šéfům přidat, bude nutno většině průměrně placených zaměstnanců veřejného sektoru ubrat. Nápad vlády vyřešit to tím, že sebere státním zaměstnancům tu polovinu třináctého a čtrnáctého platu, kterou zatím dostávali, jenom přilil olej do ohně, protože průměrný zaměstnanec by tratil ještě více.
Učitelé původně požadovali také „svých“ pět miliard, které jim vláda slíbila na nadstandardní růst mezd ještě za předchůdce Petry Buzkové Eduarda Zemana. Nakonec však vykrystalizoval jakýsi kompromis, že by stačilo, kdyby se nerušily dodatečné platy, což v rozpočtových zdrojích představuje asi osm miliard. A světe, div se, v předvečer učitelské stávky se ukázalo, že by snad ministerstvo financí urychleným inkasem některých příjmů a účetními triky dokázalo těch osm, možná deset miliard někde vydobýt. Vláda si je nepochybně dobře vědoma, co pro ni loajalita státních úředníků a všech zaměstnanců veřejného sektoru znamená, takže učitelská stávka se zřejmě zapíše zlatým písmem do dějin českého odborového hnutí.
Odbory mimoto nyní dávají najevo, že by v případě úspěšného mzdového vyjednávání byly ochotné něco slevit i ze svých výhrad vůči takzvané reformě veřejných financí. Takže až 13. září slavně projdou Prahou bojovné šiky svolané Českomoravskou konfederací odborových svazů a Asociací samostatných odborů, dozvíme se třeba místo siláckých slov o generální stávce opět něco o konstruktivním sociálním dialogu. Milan Štěch a po něm i šéf konkurenční odborové centrály Bohumír Dufek vůbec prokázali velkou politickou zručnost, když postavili odbory do centra diskusí o Sobotkově úsporném balíčku. Žádná blamáž nehrozí a úspěch je předplacen. Hlavně proto, že to, co ze zvyku nazýváme reformou, bylo málo perspektivním krokem od samého počátku. Nejpragmatičtěji, nebo možná nejcyničtěji uvažující představitelé koalice to odjakživa naznačovali. Nejdříve musí přinést rozuzlení stupňující se boj napříč politickým spektrem i uvnitř jednotlivých stran. Až potom se možná začne reformovat a odbory budou mít příležitost ukázat, jak sebou umějí mrskat, když jde opravdu do tuhého. Do té doby můžeme se zájmem sledovat průběh sociálního experimentu na Slovensku, kde jsou odbory zatím kupodivu zticha jako pěna.
