Saudek & Saudek

Vzdálenost: Sedmdesát let

O dvojčatech Saudkových se v posledních letech mluví téměř výhradně jen v souvislosti s Janovým neuspořádaným osobním životem a s Kájovými problémy s alkoholem. Pod vlivem obrazu, který o nich (zdaleka ne bez jejich přičinění) vytvářejí média, je velice snadné zapomenout, že jeden i druhý patří mezi výrazné osobnosti české poválečné kultury. U příležitosti jejich nadcházejících sedmdesátých narozenin, které oslaví 13. května, se to sluší připomenout.

Z obou bratří je dnes tím slavnějším o několik minut mladší Jan, který se na mezinárodním poli dokázal prosadit jako málokterý český umělec. K jeho tvorbě lze mít řadu výhrad, nelze mu však upřít nezaměnitelný styl a osobitou poetiku. Těžko si představit, že by se dějiny českého umění, natož pak fotografie druhé poloviny 20. století daly napsat bez zmínky o něm. Jan Saudek říká, že dobrý fotograf, když žije dost dlouho, udělá za celý život maximálně tak sedm snímků, které stojí za to. Mezi těmi jeho by se už nějaké takové jistě našly.

Kája Saudek je jednou provždy králem českého comicsu. Jeho jméno je s tímto žánrem spjato jako žádné jiné. Comics přitom již dávno není vnímán jen jako pokleslá forma zcela mimo „vážnou“ kulturu. Prakticky neznámá však dodnes zůstává Kájova volná tvorba, se kterou se dosud měli možnost diváci seznámit pouze na několika dílčích výstavách. Nelze vyloučit, že jednou bude Kája v přehledech českého umění uváděn nejen jako comicsový kreslíř, ale také jako osamocený reprezentant českého pop-artu.

KÁJA

Otec mi jednou řekl, že takové obrázky jsou pro nějaké opilce

Kája Saudek. Narodil se 13. května 1935 v Praze Podolí. V 60. letech spolupracoval s časopisem Mladý svět a podílel se na filmu Miloše Macourka a Václava Vorlíčka Kdo chce zabít Jessii? Druhý vrchol jeho comicsové tvorby představují 80. léta, kdy publikoval na stránkách časopisu Československé speleologické společnosti. Z této doby pochází například kultovní comics Arnal podle scénáře Ondřeje Neffa nebo seriály Modrá rokle a Ztracený kamarád, ke kterým náměty napsal Jaroslav Foglar.

Po kom jste s bratrem zdědili „výtvarné geny“? Po nikom, ani otec ani matka neměli sebemenší vlohy ani k psaní, ani k fotografii, natož ke kreslení. Nějak se to ale stalo, že bratr má úspěch a já se pořád taky nějak držím.

K malování jste směřoval už od dětství? Ano, dá se říct od dětství. To je to, co už bylo mnohokrát řečeno: Když jsme byli na premiéře Disneyovy Sněhurky a sedmi trpaslíků v roce 1939…

To si pamatujete? Vždyť vám byly čtyři roky! No jéje, a jak si to pamatuji! Já tím byl velice ovlivněn a od té doby jsem už neviděl nic lepšího. My jsme totiž s bratrem uvěřili, že je to skutečnost. Až asi po padesáti letech jsem se dozvěděl, jak to dělali: natočili herce a ty potom obkreslili. Proto se ty postavy točí dokola, což tady nikdo nedokázal. Nejvíc jsem si z toho zapamatoval - pak jsem to viděl ještě několikrát - jak na konci odcházejí do zapadajícího slunce, ona sedí na koni a on toho koně vede za uzdu. Ne jako v kovbojkách, kde by si ji hodil před sebe. V tom byla veškerá elegance a sentiment. Bylo to geniálně udělané a vydrželo to sedmdesát let a bude to tady jednou provždy. Tak, to jsem řekl, co jsem řekl už mockrát, a teď nějakou lepší otázku.

Jak jste prožíval padesátá léta? Pamatujete si třeba únor 1948? To si pamatuji. To jsme byli v Resslově ulici na reálném gymnáziu, které pak bylo zrušeno a my se vrátili do měšťanky. Někteří učitelé byli komunisti, někteří zase pěli zoufale naši státní hymnu, což se děje vždycky ve velikých dobách. My jako děti jsme to úplně nechápali, ale podle otcových přátel, kteří páchali sebevraždy a zpíjeli se, aby zapomněli, jsme to trochu vnímali. Nikdo nevěřil, že to bude trvat 42 let, celý život. Mělo to ale taky klady - no jo. Dívky nosily ty modré spartakiádní trenýrky na gumičku, bylo to fantastické. Vidím to jako dnes. Mělo to taky něco do sebe. Já to nechci hájit, ztratil jsem v tom víc než půlku života, ale… Lahev skvělého tokajského vína stála 26 korun a dneska není k dostání.

Chtěl jste od mládí dělat comics? Chtěl. Od příbuzných z Ameriky jsme dostávali potravinovou pomoc a ty konzervy byly zabalené v nedělních přílohách novin, kde byly celé stránky comicsu. Hltali jsme to - trochu jsme se naučili anglicky - a já potom podle toho dělal obrázky. Protože ty noviny byly zmačkané, svoje obrázky jsem taky mačkal, aby se to tomu podobalo. Bezpochyby nás to ovlivnilo. Možná, že nedostatek určitého druhu kultury způsoboval, že jsme byli tak lační.

Co ambice být „vážným“ malířem? Studovat na akademii… Ne, na to jsme měli špatný třídní původ. Tatínek byl prokuristou v Anglobance, což už samo o sobě bylo dost hrozné, a maminka byla v domácnosti, což bylo ještě hroznější. A mohli si ještě někde zjistit, že jsme měli služebnou. To ale tenkrát nebyl žádný luxus. Byty byly stavěny tak, že se v nich rovnou počítalo s pokojíkem pro služku. To byly venkovské dívky, které přicházely do Prahy nabrat zkušenosti a sloužit. Taková byla doba. A otec, to byl člověk z naprosto jiného času - narozený v předminulým století, 1897. To jsem pamětník, co? Dneska by mu bylo přes sto let. Kéž by to šlo, aby viděl bratrův úspěch. On prošel koncentrákem a vždycky čekal, že dostane od Němců odškodné. Koncentrák přežil, ale jeho dva bratři tam zůstali. Nezemřeli na nějaké týrání - i když je taky trápili - zemřeli na skvrnitý tyfus v červenci a v srpnu 1945. Několik měsíců po osvobození. Nakazili se a umřeli, když už to všechno skončilo.

Co říkali rodiče vaší a bratrově tvorbě? My jsme se už jako puberťáci pořád snažili malovat ženský. O anatomii jsme ale neměli vůbec žádné ponětí. Malovali jsme úplné blbosti a rodiče - neříkám, že by je to nějak pohoršovalo - nám to vždycky ničili. Otec mi jednou řekl, že takové obrázky jsou pro nějaké opilce. Tak netrvalo dlouho a začal jsem chlastat.

Odkdy jste na volné noze? Od roku 1966, od filmu Kdo chce zabít Jessii? Ve Svazu výtvarných umělců jsem ale nikdy nebyl a myslím, že dneska by mě tam nevzali zas. Všichni čeští výtvarníci, všichni do jednoho, mě nepovažují za umělce, což je pro mě stejně hrozné slovo. Horší je už jenom umělkyně. Musím však některým přiznat úžasnou píli a zručnost. No ale já taky dělám, co můžu.

Jak jste mohl být na volné noze a nebýt zároveň „registrovaný umělec“? V občance jsem žádné razítko neměl, ale když mě třeba stavěli dopraváci, nikdy se mi nestalo, že by mi dělali problémy. Já ten zákon neznal, ale nějak to šlo, že když manželé žili společně, stačilo, že do práce chodil jen jeden, a přitom to nebylo považováno za příživnictví. Byl jsem muž v domácnosti a nelituji toho. Mohl jsem volně kreslit a malovat obrazy, na což dneska není čas, ani chuť. I s prodeji to šlo obejít - přes antikvariáty, a když šlo do tuhého, uměl jsem to jejich razítko nakreslit. Hlavně nesměl být vidět vpich po kružítku. Pak jsem to udělal razítkovou barvou, a to už šlo. No jo, taková byla doba.

Byla nebo je mezi vámi a bratrem soutěživost? Já to řeknu česky: bratr mě velkým obloukem přečůral, ale taky mi ukázal, že peníze nejsou všechno.

A co třeba v šedesátých letech, kdy jste zažíval poměrně velký úspěch a on stále dělal v tiskárně? On na tom tehdy nebyl dobře, tak jsem mu sem tam nějakou tu stovku podstrčil. Dobré skutky se mají dělat. Ale on, jak je hrdý, tak mu posléze došlo, že se ode mě nechává podporovat, takže z toho vznikla určitá nelibost. To je ale všechno zapomenuto. Já tenkrát na tu dobu vydělával velice slušné peníze. Sto tisíc bylo jako dneska milion. K tomu se váže taková historka: otec jako starý bankovní úředník přepočítával nějaký honorář, co jsem dostal, a nemohl se dopočítat, jak byl z toho balíku rozrušený. Tenkrát byly jenom stovky, ještě ne pětistovky, a jedenáct tisíc ve stovkách, to už je slušný paklík.

Jste si s bratrem v něčem podobní? Ne, jsme naprosto rozdílné bytosti. Dokonce když jsme někde spolu mezi lidmi, nepoznávají, že jsme příbuzní. Bratr je veliký sportovec a velice se udržuje, já bych ani neujel autem ty vzdálenosti, co on běhá. On ale velice trpí, že když třeba přijede anglická královna, nepozvou ho na Hrad. Já o nějakou oficiální slávu - to snad víte - opravdu nestojím, bratr velice. Pořád se snaží zpopularizovat se, ale dělá to blbě.

Když jste nemohl veřejně moc publikovat, neuvažoval jste o emigraci? Já jsem byl třikrát v Americe, v Kalifornii, a už nikdy se tam nevrátím. Oni jsou sice neobyčejně laskaví, ale já tam byl všecek nesvůj. Asi bych se měl líp a snad bych se tam i uchytil jako cartoonist, ale já to mám moc rád tady. A nejde jen o ty krásné holky! Když jsem se vrátil, měl jsem radost, že zase vidím velké stromy s listím. Tam koncem května všechny kopce zežloutnou a zelené jsou jen zahrady, které se kropí. Oni tam taky nemají pampelišky, tak jsem byl v pokušení jim je tam zavlíct. Kdybych měl v krabičce od zápalek trochu těch padáčků a rozfoukl je… V Kalifornii by bylo taky zcela nemožné veřejně vystavovat moje obrazy. Tam, kde je hojnost nesmírná, je to jako v tom starém vtipu o pekle. Návštěvník v pekle říká dlouhodobému hříšníkovi: Vždyť ty čertice mezi nohama nemají nic. A on na to: To je právě to peklo. To je ta Kalifornie.

Nikdy nelitujete, že jste nemohl tvořit za normálních poměrů? Teď jsou normální poměry a já jsem z toho úplně umučený. Opravdu. Komunismus byl blbý, hlavně ti komunisti byli blbí, ale mělo to určitý řád. No, taky jsem byl o čtyřicet let mladší, tak jak bych na tu dobu nevzpomínal. Tuto dobu nemůžu pochopit.

Na kolik let se cítíte? Na sto sedmdesát pět. Cítím se blbě, protože věk se nedá odepsat. To zkrátka tak je.

Muž, který znamená comics Dějiny nejdou změnit. Přesto některé životní osudy přímo vybízejí k úvahám „Co by bylo, kdyby…“ To stoprocentně platí i pro muže, který dodnes v očích drtivé většiny naší veřejnosti symbolizuje český comics – Káju Saudka. Otázka zní: Pokud by se nenarodil v komunistické diktatuře, ale na svobodném Západě, jak výrazně by se zapsal do dějin tohoto moderního umění? Odpověď však není tak jednoznačná, jak by se možná dalo čekat…

Komunisté comicsu jako „buržoaznímu paumění“ rozhodně nepřáli. Od roku 1948 až do poloviny 50. let nevyšel na našem území ani jediný. A i potom se mohly otiskovat pouze pokrokové „kreslené seriály“, které jak svým dětským zaměřením, tak okleštěnou formou rozhodně plně nevyužívaly všech možností comicsu. Teprve roku 1965 bylo politicky vůbec možné uvést prvního autora, který toho byl schopen. Kájovi tehdy bylo třicet a jeho autorský styl byl plně vybroušen.

V USA by tou dobou již měl za sebou první otištěné práce a patřil by k autorům právě nastupující vlny amerického undergroundového comicsu. Dobře by tam zapadl. Zvláště když jeho prvotní kreslířskou inspirací byla Disneyho Sněhurka a comicsy z příloh amerických novin, k nimž se dostal jako dítě těsně po válce. Ostatně i jeho scénáře z druhé poloviny 60. let byly silně ovlivněny hnutím hippies a svou odvážnou tvořivostí za Západem nijak nezaostávaly. Na samém začátku své kariéry byl Kája na stejné úrovni jako západní avantgardní comicsové špičky. Bohužel, tato situace se již nikdy neměla opakovat.

Zhruba od poloviny 70. let se začíná rozevírat propast mezi Saudkovými díly a západní produkcí. Příčinou byla ztráta kontaktu se světovým vývojem a zákaz otiskování. A možná též to, že Kája se ve svých rozhovorech o comicsu nikdy nevyjadřoval jako o svéprávné umělecké formě. A tak v době, kdy koncem 70. let ve francouzském časopisu Métal Hurlant experimentovali s comicsem jako vyprávěcím prostředkem vynikající výtvarníci, Kája Saudek setrvával na svých tradičních pozicích.

Tento stav pak panoval celá další desetiletí beze změny a byl završen zhruba po roce 2000, kdy se o slovo přihlásila nová generace tuzemských comicsových kreslířů. Ti za své vzory již nepovažují Saudkova díla, ale moderní americké a evropské tvůrce posledního desetiletí. Doba, kdy Kája utvářel vzhled české comicsové scény, definitivně pominula.
Kdyby se tento náš vynikající výtvarník narodil v USA či západní Evropě, měl by dnes na kontě pravděpodobně velké množství vynikajících comicsů, ale dost možná by byl znám jen úzkému okruhu zasvěcených. V umělé bublině socialistického umění kompletně zbaveného kvalitního comicsu však v 60. letech zazářil jako opravdová supernova. Bez konkurence jiných autorů svým razantním a vyprecizovaným stylem oslnil českou společnost a na dlouhá desetiletí nadiktoval představu o tom, jak má comics vypadat.

Na Západě by se mu nikdy nemohl zdařit takový vpravdě husarský kousek – aby jediný člověk dokázal zanechat tak obrovskou stopu, všudypřítomný vliv a ovlivnit takové množství lidí. V tom se mu nemůže vyrovnat žádný ze slavných světových comicsových tvůrců. Taková to byla doba a jeden pozoruhodný lidský osud.

Vojtěch Čepelák, redaktor www.komiks.cz// ===== JAN ===== Já chtěl udělat pornografii 19. století. Vůbec mě nenapadlo, že by to mělo mít nějaké humánní poselství. Jan Saudek. Narodil se 13. května 1935 v Praze Podolí, jako druhý z dvojčat. Po vyučení fotografem pracoval až do roku 1983 jako dělník v tiskárně. Od 70. let úspěšně vystavoval v zahraničí, zejména ve Spojených státech a Francii. Je také nositelem francouzského vyznamenání Rytíř umění a písemnictví. Vedle fotografie se v posledních letech věnuje také malbě. Měl přes dvě stě samostatných výstav. Jeho první české monografie z roku 1991 se prodalo přes sedmdesát tisíc výtisků. Čím to, že jste vy i váš bratr výtvarníky? Já osobně si myslím, že ani jeden z nás - musím mluvit hlavně za sebe - nemá žádné zvláštní nadání. Já jsem řemeslník a měl jsem to štěstí, že jsem se vyučil řemeslu fotografickému, starobylým technikám, jaké se používaly v předminulém století. To mně pomohlo. Můj bratr inklinoval vždycky ke comicsu a myslím, že by ho dělal skvěle, kdyby v jednu chvíli nezahořkl a nepřestal se snažit o proražení ve světě. Jak jste se tedy dostal k fotografii? Viděl jsem v časopisu Life, který se tu po válce volně prodával, fotografie, které mě ohromily. Pochopitelně málo jsem věděl, že to jsou fotografie největších autorů. Myslel jsem, že to jsou ilustrační fotky do časopisu, a chtěl jsem to taky tak dělat. Měl jsem takový malý foťák za dolar, a to byla senzace. Podobal se dnešním moderním mašinám, protože se jenom mačkalo. Muselo se přetáčet a člověk musel být na světle, ale jinak se jen mačkalo. Negativy z té doby, které by byly základem mého v uvozovkách díla, mi na začátku 60. let sebrali policisté, poněvadž hledali pornografii. Byl bych je rád měl, protože tam bylo několik pozoruhodných, z dnešního pohledu pozoruhodných obrázků. Netuším, jestli jsem se k něčemu dopracoval. Já jsem posedlý známostí a byl bych rád známý, což se ale fotografovi nepodaří. Možná, že jsou známé jeho fotografie, ale rozhodně nikdo nezná, co je za staříka za tím. Fotograf je odsouzen k zapomnění, takže ta moje snaha po popularitě vychází naprázdno. Proč vám nestačí známost vašich fotografií? Velmi dobře. Chtěl bych nějak - což je nesmysl, to se mi nepodaří; na to jsou úplně jiní lidé - chtěl bych být populární. Jsem populární do té míry, že mě třeba zdraví popeláři. Samozřejmě fotky nikdy neviděli, ale viděli mě někde šaškovat na obrazovce. Já jim vždycky kynu a velice si toho považuji. Je to pro mě velká čest. Snad je to pošetilé. Jak si vzpomínáte na padesátá léta? Já měl tak úžasnou energii - rovněž tak můj bratr, mé dvojče - že jsem si vlastně ani nevšiml, co se kolem děje. Samozřejmě strach jsem měl, ale na trest smrti to nebylo, poněvadž politikou jsem se nezabýval. Nebudu ovšem tvrdit, jako většina starců, že tenkrát bylo všechno lepší, protože byli mladí. Teď je to lepší. Rok od roku je to lepší, přibližujeme se Evropě. Evropa se ale nepřibližuje Americe. Rozdíl mezi západní Evropou a Spojenými státy je stejný asi jako rozdíl mezi Bulharskem a západní Evropou. Dokážete si představit, že byste žil v Americe? Ne. Byl jsem tam několikrát a mohl jsem tam žít, ale mě děsila ta neuvěřitelná rozmanitost modelů. Tam je k vidění všechno: kudrnaté holky a neobyčejně tlusté, překrásní lidé a třistakiloví lidé, kteří chodí normálně po ulici. Nemohl bych tam žít, ale byl jsem tam - aspoň ze začátku - šťasten. Tady taky byla jiná doba. Tady se vám na ulici nikdo nepodíval do očí, nikdo se neusmál. Ale to už se taky zlepšuje. Poprvé jsem tam byl v roce 1968. Vyjel jsem ven a byl jsem oslněn. Ale nestal se ze mě nějaký chorobný milovník Ameriky. Po tom zásahu státní bezpečnosti, která mi vzala ty negativy, jsem zanevřel na fotografii a až tam v těch Spojených státech mi jeden gentleman, který byl velice rozhodující pro můj život - byl to ředitel Art Institute of Chicago - poradil, abych pokračoval. A to byl milník, rozhodující okamžik. Zvažoval jste emigraci? Ne, nikdy. Ale zrovna tak jsem nevěřil, že komunismus pomine. Já jsem odhadoval, že to bude jako v sovětském Rusku: navždy, že to nikdy nepraskne. Pocit, že kdybyste žil v normálních poměrech, mohl byste tvořit svobodněji… Asi by to nebylo jiné. Naopak, myslím, že bych dopadl podobně jako jiní mladí lidé, kteří neunesli úspěch. Mnozí, hlavně z Východu, nevydrželi nápor úspěchu, protože na to tady nejsme stavěni. Možná, že bylo dobře, že jsem tvořil - tvořil je velké slovo, že jsem fotil pod jakýmsi tlakem nebo v atmosféře strachu, poněvadž strach tu nesporně byl. Já měl za to, že když jsem se líbal s holkou na lavičce v parku a za mnou byl šmírák, že je to státní bezpečnost. Je mezi vámi a Kájou bratrská soutěživost? Ne, to naprosto ne. A nikdy nebyla. On byl ve všem, ale bezvýhradně ve všem lepší než já: výmluvnost, nápady, sportovní výkony. Ryzí člověk, kterého jsem velice miloval a jsem trochu zkormoucen jeho scházením. Nežárlil jste na něj v šedesátých letech, kdy se mu dařilo lépe než vám? Ne. Měl jsem upřímnou radost. On měl první auto, měl úspěch, maloval do nějakého časopisu, líbilo se to. Já jsem byl tehdy dost postrašený zájmem státní bezpečnosti a stěžovat jsem si chodil k matce, které jsem měl samozřejmě spíš nosit květiny a ne jí říkat, že jsem pronásledovaný. To jsem byl stejný jako všichni ostatní. Otec i matka zemřeli těsně před tím, než jsem se vydrápal z té díry, a nemohl jsem jim poskytnout to, co dneska poskytuji svým dětem nebo vnoučatům. Na to bylo pozdě. Jste si s bratrem v něčem podobní? Kdyby se obarvil a držel se trošku zpříma, stále by si nás lidé pletli. A povahově? Dejme tomu, že jsme byli identičtí a teď jsme se nějak rozešli. Už před mnoha a mnoha lety. Ale ne ve zlém. On dělá svoji věc - já bych to tak neuměl - a já dělám taky svoji věc. Myslím, že ta podoba vnitřní i vnější je setřena a že to jsou dva rozdílní starci, z nichž jeden dbá na image a je šťasten, když ho někam pozvou, kdežto druhý se k tomu nechá nutit. Kdyby bylo na něm, tak by pravděpodobně vůbec nevycházel. Máte nějakou oblíbenou fotografii nebo fotografie, kterých si ceníte víc než ostatních? Já nejsem nějak zvlášť spokojen. Nadto ty negativy jsou strašné, plné prachu, nedotažené a nedoexponované, neostré. Líbí se mi některé věci z posledních let, které jsou velmi upřímné, velmi hořké, velmi cynické, ale přesto v sobě něco mají. Z těch starších je moje oblíbená fotografie Konec orgií. O té už jsem několikrát slyšel, že to je hluboké poslání humánní, na což jsem nemyslel. Já chtěl udělat pornografii 19. století. Vůbec mě nenapadlo, že by to mělo mít nějaké humánní poselství, ale jestli to v tom někdo vidí, tak jsem šťasten. Tahle fotka je moje oblíbená. Teda oblíbená… líbí se mi. Co je to kýč? Přemýšlíte vůbec v těchto kategoriích? Já jsem obviňován z kýčařství a beru to. Kýč je bezduché líbivé dílko. Zde. K tomu se nadšeně hlásím a myslím to vážně. Nemrzí vás to, když to někdo říká? Ne, pochopitelně mě mrzí, když jsem absolutně ignorován. Když jsem ignorován oficiálními kruhy, nazvěme to oficiální kruhy. Nejsem ale ignorován lidem, což je dobře. Co to u nás znamená: oficiální kruhy? To jsou takové ty časopisy jako Fotografie nebo Galerie Rudolfinum. Když jim před lety nabízeli moji výstavu, tak řekli, že to není umění. Tak se to dalo do Obecního domu a byla to nejnavštěvovanější výstava vůbec. Jakým fotoaparátem fotografujete? Fotím támhle těma dvěma krámama: Pentacon Six. Oprava stokrát převyšuje cenu. Dneska jsou po dvou tisících korunách, takže výhodnější než to opravovat je koupit si nějaký zachovalý u Škody. Říkám si, že mašiny, co mám profesionální, začnu používat, až budu starý. Dobrý ne? To jsem vyčetl z Hellera. Tam se hrdina ptá svého pětaosmdesátiletého otce, proč už neutrácí své bohatství. A on říká, že až bude starý. To se mi velice líbilo. Všechno si vyvoláváte sám? Naprosto. Jeden čas jsem sice měl asistenta, ale zjistil jsem, že si zvětšuje moje věci bez mé přítomnosti a že je potom někde prodává. To nechci. Všechno si dělám naprosto sám, od vyvolání filmu až po zvětšování. Teď už ale víc maluji nežli fotím. Fotit umí každý, jde o to nějak vtipně to zaranžovat, mít tam nějaký nápad. Já dost přestávám, neboť nápady mi chybí. Jak pociťujete svůj věk? Nesmíte se dívat do zrcadla. Jinak to není špatný. Včera jsem byl cvičit a těch sto kliků ještě udělám. Fyzicky je to obstojný, ne dobrý samozřejmě. Je ale pravda, že když mi bylo jednadvacet, tak jsem těch kliků udělal osmdesát dva. Až mi bude sto, tak to na ty dvě stovky možná dotáhnu. Fotograf, který na to má Je, či není Jan Saudek velkým fotografem, skutečným umělcem hodným toho jména? Nejjednodušší, avšak poněkud alibistická odpověď zní: Byl jím. Přiznává důležitost a kvalitu jeho ranému dílu, šmahem však odbývá jeho pozdější tvorbu. Takovéto hodnocení má jisté své opodstatnění. V Saudkových snímcích s léty na první pohled přibývá hlavně vulgarity, stávají se čím dál tím víc teatrálními, zároveň se z nich však vytrácí poezie. Jde se na to ale dívat i tak, že Saudek teprve s léty nacházel svou pravou polohu. Zatímco jeho snímky z 60. a 70. let jsou převážně „platonické“, zabývající se stárnutím, rodičovstvím, city, sny a nadějemi, od 80. let se jeho hlavním tématem stává sexualita a více či méně konfliktní vztahy mezi muži a ženami. Není to samozřejmě zdaleka tak hezké a něžné jako ony starší snímky, je to však to, co on sám chce sdělovat. Nejde o omyl nebo náhodu, ale o autorův tvůrčí záměr. Stojí to za to? Jak kdy. Jakkoli je jistě lidská sexualita prakticky nevyčerpatelným tématem, u Saudkových fotografií se mnohdy nejde zbavit pocitu, že jde jen o opakování a variování již řečeného. Čím více se snaží šokovat obludností a živočišností, tím více nudí. Přispívá k tomu samozřejmě i to, že pracuje ve stále stejném prostředí a jen s omezeným množstvím rekvizit. Častou výtkou vůči Saudkově tvorbě je také nařčení z kýčařství. Ke kýči a ke klišé má Saudek zcela jistě velice blízko. Myslím, že to však může být také přednost. I jeho nejslavnější snímek Život z roku 1966 - novorozenec schoulený v obětí mužských paží - je v podstatě kýč. V jeho přímočarosti je ale i jeho síla. Vytvořit něco tak čirého, líbivého a snadno srozumitelného se ve skutečnosti podaří jen vzácně. Zkouší to mnohý, jen málokdo však uspěje takto dokonale. Samostatnou kapitolou jsou Saudkovy obrazy, které maluje podle svých fotografií. Přiznám se, že mi nic neříkají. Nepřinášejí nic nového a devalvují i to, co původně stálo za pozornost. Nedokážu je brát jinak, než jako libůstku starého muže, který si užívá možnosti dělat si, co chce, a kašlat na hodnocení ostatních. Budiž mu to přáno. Coby umění to nestojí za řeč. Abych se však vrátil k původní otázce: Máme v Janu Saudkovi vidět umělce, či nikoliv? Odpovím takto: Bez některých jeho snímků - Hey Joe!, zmiňovaného Života, cyklu Deset let mé Veroniky, New York, New York a několika dalších - bych si připadal chudší. Jsou pro mě důležité a beru je za své. Kdyby nebyly, chyběly by mi. Lepší definici umění neznám.