Říkalo se, že USA vedou války, aby jim nevyschl přísun ropy. Dnes by země OPEC nejraději přepadly Ameriku, jen aby přestala těžit. V Rusku mají takové slovní spojení, doslova zní něfťanaja igla, v překladu nejspíš naftová jehla. Jestli to někomu nedává smysl, výraz má evokovat narkomana závislého na ropě. A to je právě Rusko. V našich zeměpisných šířkách to zní bizarně, ale blahobyt nějaké čtvrtmiliardy lidí na světě závisí na tom, že cena ropy dlouhodobě neklesá pod sto dolarů za barel.
Rusko, Írán, Venezuela, ale i Saúdská Arábie se brzy dostanou do vážných potíží – i když všude budou ty potíže vypadat trochu jinak –, jestli se současný cenový „ropogan“ nezastaví a cena ropy zase nevystoupá tam, kam podle Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) dlouhodobě patří, totiž k oné stovce za soudek.
Dobrá zpráva pro všechny nevývozce světa zní: ropní magnáti i narkomani mají utrum; cena hned tak nestoupne
Je až neuvěřitelné, kolik lidí se na tom shodne. Veličina, jejíž vývoj dosud určovaly rovným dílem trh, politika a pohyb vesmírných těles, se podle nesčetných předpovědí nemá příštích několik let příliš vzdálit od kolíku zabodnutého na 60 dolarech za barel, kolem něhož tancuje už od ledna. Několik let? Něco takového může říci jen úplný prognostický hazardér.
A že se jich vyrojilo. Ropu za šedesát předpovídají ve vzácné shodě banky, ekonomické magazíny i státy OPEC, podle jejichž dlouhodobého výhledu nepřekoná ropa hranici 75 dolarů ani za deset roků. Zda je autor tohoto výhledu duševně chorý, nechť posoudí čtenář. Jeho zpráva se však jmenuje „optimistický scénář cenového vývoje“ a citoval z něj deník Wall Street Journal. „Ropný věk skončil,“ konstatoval renomovaný institut Wolfe Research.
Možná brzy skončí i někdo ve Wolfe Research nebo OPEC, jestli se autoři prognóz mýlí. Občas ale podobná předpověď prostě vyjde. Na mysl se dere vzpomínka, jak týdeník Economist kolem roku 2005 suverénně ujistil své čtenáře, že slabý dolar vydrží spoustu let. Dnes po více než deseti letech je dolar ještě pořád slabší než euro. V případě levné ropy jsou navíc fundamenty předpovědi silnější než v případě slabého dolaru před lety. Situace se totiž zasekla na tom, že světoví producenti lijí na trh rekordní množství ropy, po které se ještě ani nezačala zvedat poptávka.
SA versus USA
Aby něco podobného vůbec vzniklo, musí nejprve někomu uzrát v hlavě zlomyslný nápad. Ten případ nastal loni v listopadu, když cena ropy prudce poklesla asi na 80 dolarů za barel. Od zasedání ministrů zemí OPEC ve Vídni se očekávalo rutinní rozhodnutí, že mezi sebou dohodnou snížení kvót pro příští půlrok, čemuž se laicky říká „utáhnout kohouty“.
Poté, co se nabídka a poptávka vyrovnají, ceny se zase zvednou, kvóty zruší a vše bude pokračovat jako dosud. Jenže namísto toho Saúdská Arábie prosadila, že se žádné kvóty snižovat nebudou. Bylo to překvapivé, ale nikoli úplně nečekané. Finanční zpravodajství od té doby chrlí titulky, že SA vyhlásila USA cenovou válku.
Saúdové vedou cenovou válku, ale proti malým těžařům
Není to úplně přesné. Saúdská Arábie (se svým státním monopolem) sice vede cenovou válku, ale nikoli proti USA, nýbrž proti desítkám drobných těžařů, kteří často s pár tucty zaměstnanců rozpouštějí horniny bohaté na ropu (tzv. břidlicovou ropu) v Severní Dakotě či Texasu (proces se jmenuje hydraulic fracturing alias frakování), případně je dobývají takzvanými horizontálními vrty.
Svou mravenčí synergií pak zásobují trh více než třemi miliony barelů denně, což v konečném součtu dělá z USA v současnosti největšího producenta ropy na světě. Abychom byli ještě přesnější, Saúdové nevedou válku ani proti těmto – z jejich pohledu – zoufalcům dobývajícím ropu mnohonásobně dráž než oni, ale proti bankám a investičním společnostem, které jejich počínání financují.
Někteří ekonomové výše zmíněným investicím říkají „pitomé peníze“. Banky a investiční fondy vědí o těžařství dost málo na to, aby bylo jejich hlavním kritériem cokoli jiného než okamžitý výnos, který při cenách ropy kolem sto dolarů nevypadal až tak zle. Tzv. breakeven price, tedy cena, za niž se ještě vyplatí břidlicovou ropu objevovat, zkoumat a dobývat, se loni pohybovala kolem 75 dolarů. Rijád provedl rychlou kalkulaci a došel k závěru, že vyřadit tenhle penězovod z činnosti bude otázkou několika měsíců.
Z toho, že se tak nestalo, můžeme soudit, že arabští šejci nejsou v odhadech adaptačních schopností amerického kapitalismu o nic zdatnější, než býval svého času Marx či Lenin. Ne že by snad malým těžařům nenastaly těžké časy. Museli uzavřít asi polovinu z celkem 1600 vrtů, které byly loni v provozu, další se snaží rozprodat. Přesto celková produkce břidlicové ropy od loňska ještě vzrostla.
Jak je to možné?
Jak je něco takového možné? Malé a pružné firmy srazily náklady na průzkum i frakování, takže breakeven price klesla na 60 dolarů za barel a dále padá. Navíc se ukazuje, že kde jednou vznikl vrt, tam se většinou i pumpuje (je lepší vydělávat málo peněz než žádné), takže i firmy v potížích pokračují v těžbě.
Výsledkem je obrovský vzrůst produktivity práce – jestliže dříve trvalo zahájení těžby od průzkumu v průměru 35 dní, dnes je to jen 17 dní. Průměrná denní produkce USA letos překročila 11 milionů barelů a roste. Kdyby současný trend pokračoval, Američané nebudou muset kolem roku 2020 dovážet žádnou ropu.
Ferda cvičí mravence
Zároveň ovšem zvyšují těžbu i Saúdská Arábie a Rusko. Převis nabídky podle některých odhadů stlačí cenu ještě letos pod 50 dolarů, protože ekonomické oživení Číny se zatím nekoná a znovuobjevená záliba Američanů v silných vozech sama o sobě poptávku nezvýší. Což mimo jiné znamená, že několik zemí světa se ještě letos podívá na dno svým devizovým rezervám, protože nejen těžební společnosti, ale i státní rozpočty zemí OPEC mají svou breakeven price.
Úplně za vodou není ani Saúdská Arábie, jejíž devizové rezervy ve výši 750 miliard dolarů vypadají impozantně, ovšem Rijád zároveň provozuje od arabského jara nákladné sociální programy a ty bude možná muset omezit. Mnohem hůře je na tom Rusko, které z prodeje ropy čerpá polovinu rozpočtových příjmů. Nyní disponuje devizovými rezervami kolem 350 miliard dolarů, což odpovídá zhruba ročnímu příjmu z prodeje ropy před pádem cen.
Z toho lze snadno spočítat, jak dlouho asi Moskva může vydržet financovat svůj rozpočet (dimenzovaný loni na cenu zhruba 95 dolarů za barel) z rezerv, než ji obrovské schodky uvrhnou do hyperinflace.
V posledních týdnech jsme od ruského prezidenta Vladimira Putina mohli zaslechnout několik smířlivých poselství vůči Západu („jen šílenec by útočil na země NATO“), z čehož lze usoudit, že dopad nízkých cen pocítí dříve armáda než dělný lid. Putin má možná ještě v živé paměti, jak levná ropa ve spojení se sílícím dolarem udělala na konci 80. let ze SSSR jednu velkou hladomornu – a přiblížila konec studené války účinněji než pověstné závody ve zbrojení.
Šejkové bez kormidla
Uplynulých pět let proměnilo ropný byznys k nepoznání. Američané do něj vrhli v úhrnu kolem půldruhého bilionu dolarů, což vyrvalo arabským šejkům (tj. státním monopolům pod jejich kontrolou) kormidlo z rukou a proměnilo kdysi mocné hráče ve stafáž bez skutečného vlivu na tvorbu cen.
Jestliže arabské státy stále neuroticky chr lí miliony barelů levné ropy denně, je to jen proto, aby neztratily podíl na trhu. Kdysi všemocná Saúdská Arábie nutí ostatní členy páchat pomalé fiskální harakiri (z pohledu takového Íránu, Venezuely či Nigérie vypadá bolestivá situace Ruska pořád ještě idylicky) a připomíná chromého slona, který se marně snaží rozdupat mravence.
Tuto kuriózní cenovou rovnováhu by dokázaly rozmetat jen dvě věci: zaprvé nový válečný konflikt na území velkého producenta ropy, zadruhé výrazné oživení světové ekonomiky. Než se něco z toho přihodí (ani jedno zatím není na obzoru), bude Ferda zvesela cvičit mraveniště.
Čtěte také:
Ropa za obilí: Rusko rozjelo rozsáhlý obchod s Íránem
Goldman Sachs: Cena ropy klesne až ke 40 dolarům
