Cestou jsou povodňové dluhopisy
Sčítání ztrát způsobených povodněmi jasně ukazuje, že restrukturalizace veřejných rozpočtů sice přinese nějaké peníze na odstraňování škod, nějaký milion, možná miliarda přijde z Evropské unie, ale bez dluhového financování se neobejdeme. Nakonec není na tom nic neobvyklého. I v roce 1997, kdy veřejné rozpočty byly v podstatně lepším stavu, nakonec vláda sáhla k povodňovým dluhopisům.
Až k tomuto závěru dojde současná vláda, měla by si dobře analyzovat získané zkušenosti. Klausův kabinet tehdy pojal emisi obligací jako akt národní solidarity s vytopenými spoluobčany. Kupón zůstal hluboko pod standardní tržní úrokovou mírou. Přes skutečně obdivuhodnou vstřícnost obyvatelstva a soucítění nakonec občané nakoupily jen zlomek z pětimiliardového objemu a zbytek upsaly státem kontrolované banky. Solidaritu tak nedobrovolně projevovali jejich akcionáři.
Kritici vládního přístupu k povodňovým dluhopisům byli tehdy považováni za zvláštní odrůdu lidojedů, nicméně potvrdilo se, že měli pravdu. Špidlova vláda by měla, na rozdíl od té Klausovy, pochopit, že stejně jako neporučila dešťům na Šumavě, nemůže doufat, že poručí finančním trhům a nařídí nějakou solidární úrokovou míru. Takže dluhopisy ano, ale tentokrát zcela standardní. Nakonec sazby jsou dnes opravdu rekordně nízko, a tak miniaturní šetření za nějaký neúspěch při úpisu rozhodně nestojí. Polostátní banky už v Čechách nemáme.
A ještě v jednom by se měl Špidlův tým poučit. Přírodní katastrofa jenom dokazuje, že zdravé státní finance nejsou jen jakousi modlou liberálních ekonomů. Z prázdné kapsy se špatně tahají miliardy. Očekávané snížení ratingu českého veřejného dluhu by přišlo i bez povodní a po nich to je zvlášť nepříjemné. Deficit zase naroste a ekonomická nerovnováha s ním.
A to stát jako celek je na tom mnohem lépe, než řada postižených obcí. Některé z nich jsou již dnes obrovsky předlužené a nebudou si moci na nutné rekonstrukce svého majetku půjčit ani korunu. Bezpochyby přijdou do Letenské ulice a budou křičet, že jim stát musí pomoc, protože přece jejich lidé nebudou bez silnic a kanalizace. Jenže jak k tomu potom přijdou ti rozumnější starostové.
Zkrátka Špidla by si měl nyní dobře rozmyslet, jak dál s jeho rozhazovačnými sociálními projekty. Je pro něj důležitější funkční infrastruktura v jeho rodném jihočeském kraji, nebo zvýšení rodičovského přídavku? Sanaci Karlína a zdokonalení jeho ochrany před velkou vodou bezesporu konkurují dětské přídavky rodinám s vysokými příjmy. Rozumně uvažujícímu člověku se zdá být jasné, že některé výdobytky Špidlova sociálního státu bychom si nyní měli přinejmenším načas odříci.
