CENY NEJSOU VŠECHNO V rámci Evropské unie nelze označovat tuzemské potraviny generálně za levné. Také důraz na nízkou cenu může potravinářské výrobky částečně degradovat. Vezmeme-li váhu potravin ve spotřebním koši, tedy kolik korun ze stokoruny vydají tuzemské domácnosti za potraviny a nápoje, jsou potraviny v Česku oproti Unii vlastně drahé.
CENY NEJSOU VŠECHNO V rámci Evropské unie nelze označovat tuzemské potraviny generálně za levné. Také důraz na nízkou cenu může potravinářské výrobky částečně degradovat.
Vezmeme-li váhu potravin ve spotřebním koši, tedy kolik korun ze stokoruny vydají tuzemské domácnosti za potraviny a nápoje, jsou potraviny v Česku oproti Unii vlastně drahé. Podle statistik Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky (VÚZE) vydají u nás spotřebitelé za potraviny zhruba o pět procent více z celkových výdajů, než činí průměr Unie. A to se v posledních letech podíl výdajů za potraviny v Česku výrazně snížil.
Na druhou stranu je skutečností, že váha základních výdajů domácností je u nás oproti původní evropské patnáctce deformovaná. V Evropě, ale i v jiných vyspělých teritoriích, jsou totiž oproti Česku výrazně vyšší náklady na bydlení a obecně na veškeré akce spojené s nemovitostmi, jako je třeba pronájem či prodej půdy. Deformace spotřebního koše u nás je přitom způsobena přetrvávající regulací nájmů, až na výjimky neexistencí trhu s byty a jen pomalým rozvojem trhu s půdou. Za takové situace jsou tedy díky vysokým výdajům potraviny v Česku opticky drahé, nicméně jde o porovnávání neporovnatelného.
CENY JEN SROVNATELNÉ
Podle náměstka ředitele VÚZE Tomáše Douchy přitom nedosahuje růst cen potravin v Česku dlouhodobě ani úrovně inflace. „To je způsobeno především velkou konkurencí na trhu obchodních řetězců, která je natolik ostrá, že se obchodníci neodváží zaútočit zvýšením cen na spotřebitele. Poměrně nízké ceny potravin tak sanují především jejich výrobci, rozhodně ne spotřebitel, a zřejmě to tak ještě nějakou dobu zůstane,“ domnívá se Doucha.
To na první pohled vypadá, jako by prostor pro růst cen potravin v Česku alespoň v budoucnosti existoval. Jenže není to pravda. Podle ředitele Potravinářské komory ČR (PK) Miroslava Koberny jsou sice v současné době v řadě evropských zemí ceny potravin ještě vyšší, ale ne zásadně. „Já tvrdím, že pokud vím kde, tak jsem dnes schopen nakoupit v jednotlivých zemích Unie potraviny za ceny srovnatelné s cenami v Česku. My sice říkáme, že máme levné české potraviny, ale my nemáme levné potraviny, myje máme cenově srovnatelné, což je bohužel nevýhodné v případě dovozů produkce z Polska i odjinud,“ konstatuje Koberna.
Ve hře je také takzvaná koupěschopná poptávka. Spotřebitel v Anglii nebo třeba v Německu sice kupuje v absolutních číslech o něco dražší potraviny, jenže jeho příjem je oproti českému spotřebiteli násobně vyšší. I z tohoto pohledu jsou tedy tuzemské potraviny drahé.
LEVNÉ = HORŠÍ ČI ŠPATNÉ
Přestože domácí spotřebitelé se při rozhodování ve výběru potravin řídí především cenou, byla by sázka na prezentaci domácí potravinářské produkce jako na levné potraviny podle potravinářů, ekonomů i některých politiků zásadní chybou. Výzkumy veřejného mínění ostatně prokazují, že příliš levné potraviny vzbuzují v řadě spotřebitelů často oprávněná podezření z jejich horší kvality.
I proto spatřila světlo světa v roce 2003 vyhláška, která stanovuje u uzenářských výrobků závazné podíly surovin proto, aby mohl výrobek nést určitý název (třeba známý špekáček), který je pro spotřebitele garancí kvalitativního standardu. Jakákoli potravina se totiž dnes dá vyrobit prakticky z čehokoli - v uzeninách tak například vůbec nemusí být maso a podobně.
